ZTRACENÉ VOLÁNÍ.

Josef Rosenzweig-Moir

Bloudil jsem zapadlou krajinou a blátem jsem se brodil. Teď volám, volám po někom, kdo by mne vysvobodil. Nesmírně úzkostný je můj hlas, zdá se, že naděje nemám. Nesmírně úzkostný je můj hlas, propadlý zoufalým trémám. Nebe jest bezútěšně zšeřelé a nezná smilování. Hrozivá černá oblaka se nad zemí bojácnou sklání. Já ještě toužebně hledím do neznámého daleka a stále ještě čekám, kde dávno nikdo nečeká. Ztracené volání do dálky bloudí, černými mračny se brodí. Tu já tu smutně v obzory volám: „Ó, kdo mě vysvobodí?“

Patří do shluku

monotónní, teskný, doznívat, jednotvárný, tón, znavený, ticho, stesk, zádumčivý, stmívat

321. báseň z celkových 380

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Do sebe vnořen... (Antonín Sova)
  2. Všecko. (Karel Červinka)
  3. PO BOUŘI. (Ferdinand Tomek)
  4. Ó PŘÁTELÉ, LÁSKY! (Antonín Sova)
  5. ODPOVĚĎ. (Antonín Sova)
  6. VLASTIBOŘSKÉ ZVONY (Bohdan Kaminský)
  7. CESTA LESEM. (Adolf Heyduk)
  8. SMUTEK. (Jaroslav Vrchlický)
  9. PRO MOU MILOU (Jiří Mahen)
  10. Na lodi. (Augustin Eugen Mužík)