Z dávných upomínek do života shonu
znívalo mi stále v tiché chvíle snění,
i po dlouhých letech v duši slýchám znění
dávno neslyšených vlastibořských zvonů.
Přešla mnohá léta, mnohé zatím odnes
v nenávratnou dálku života zlý příval –
hlas těch zvonů lkavý, jak mi v dětství zníval,
nevymizel z duše, zní a lká tam podnes.
Na sta upomínek probouzely ve mně,
v duchu prožíval jsem znovu chvíle ony,
jak v těch dobách smutku vlastibořské zvony
zněly, pláčem zněly zhluboka a temně.
A tak přešla léta... až kdys lidé vůkol
v žalu stáli s nízko schýlenými čely –
to se zvony jejich navždy odmlčely,
přisouzen těm zvonům nadál jiný úkol.
Dřív při jejich znění zbožný duch se modlil,
až vražedná válka, kosíc mladá těla,
na krvavém oři v svět se rozletěla –
na děla si zvony cizák v nouzi odlil.
A zas jiný, slavný nastal den, jenž z doby
krvavé se zrodil, a s ním vzešla spása:
věky ujařmen, již volný národ střásá
pouta svá, když procit ze staleté mdloby.
Kdo jen otrokem byl v cizích službách prve,
oddechl zas volně, shodiv cizí jarmo,
jak o tom snil věky – přece tedy darmo
neprolity proudy drahé české krve!
A co zpustošeno vojnou, bolest mnohou
zhojí čas, byť chyběl mnohý, nad vše dražší –
v poctu těch, kdož padli za svobodu naši,
dnes i nové zvony slavně zníti mohou.
Zněte, slavně zněte v širé naše kraje,
aby lid sám sobě povždy věren zůstal,
v pokoji a lásce aby sílil, vzrůstal,
víru v sebe, k pravdě povždy úctu maje.
Zněte výstrahou, kde síly svoje tříští,
i pobídkou k práci zněte každé ráno,
svornou prací všech ať je tu dokonáno
to vítězství práva pro vše věky příští.
Jako o vzkříšení zvučívaly ony,
uloupené válkou, i vy zvučte lidu
v souzvuk lásky, a v to požehnání klidu
zněte, slavně zněte, vlastibořské zvony!