Zvon v staré věži visí
a jak ten vítr táhne,
v něm zašlé písně křísí.
Já nevím, jak to bylo – v tmavou noc
se rozezvučel tenkrát jeho hlas
a úpěnlivě volal o pomoc
a kvílivě se tichou nocí třás'.
Já nevím, jak to bylo, mně jen děli,
že náhle vzplanul obzor zkrvavělý
a pokřik „hoří!“ budil spící ves.
A rachot dřev a křik a pláč a ston
a kouře sloup se zvedal do nebes...
a v pustou vřavu smutně volal zvon.
Teď v staré věži visí
a jak ten vítr táhne,
v něm zašlé písně křísí.
A pod tou věží – je to dvacet let –
ten křik zněl kol, dech ohně žhavě táh'
a žena chudá na ten drsný svět
čekala kohos v těžkých mrákotách.
Teď přišel dřív – a „umře záhy,“ řekli,
tak slabým byl. Jen matky pohled změklý
lpěl na něm dlouho... „Co's to přines' nám?“
tak šeptala, proud slzí v oku tál.
Tak vynesli je – dohoříval trám,
jen zvonek ještě nocí volal dál.
Teď v staré věži visí
a jak ten vítr táhne,
v něm zašlé písně křísí.
A jak jsem řek', to dvacet roků už.
Těch dvacet let! – A malý, bledý hoch
je za ta léta zatím vzrostlý muž
a starou matku prací živit moh'.
Leč divokým byl jako nikdo tady,
číms neznámým plál drsný pohled mladý –
ba říkali, ten divoch není z nich,
byl nezkrocený, zahýřil si rád –
a div: muž drsný jako dítě ztich',
když tichou nocí slyšel zvonek lkát.
Zvon v staré věži visí
a jak ten vítr táhne,
v něm zašlé písně křísí.
A matka děla jen: „Bůh duši spas,
co chce ten zvon a proč se celá chvím?
To jak by dítě lákal jeho hlas – “
A zatím JÓza retem zvášněným
a celou duší líbal mladé čelo
a dívčí skráň... a jeho srdce chvělo
se nepoznaným blahem... Západ plál
a rozléval jí záři po skráni
a hluboký dech svatý kolem vál
a s věže tichem znělo klekání.
Zvon v staré věži visí
a jak ten vítr táhne,
v něm zašlé písně křísí.
A jak ten vítr táhne, prchá den
a noc a vše... Pak tou, již tak měl rád,
kdys viděl se, že bídně podveden,
na jiných prsou zřel ji jedenkrát
a oči se mu zalévaly krví – –
A než-li jitra vzplanul zážeh prvý,
nad hlavou soku rudý plamen šleh',
zas pokřik „hoří!“ šerem noci táh'
a s věže staré opět po létech
bil úzkostlivě zvonek na poplach.
Teď v staré věži visí
a jak ten vítr táhne,
v něm zašlé písně křísí.
A jak ten vítr táhnul v chudou ves
dál, víc a víc kol rostla žhavá zář,
nad slední chatrč divý požár kles' –
až vzkřikl kdos: „Tam, hleďte, prchá žhář!“
A zdivočilí, rovni štvané zvěři,
s křikem a láním spěli za ním šeří
a u zvonice vypáčili v ráz
zavřená vrátka –: s mrtvým zrakem on
tu v tmavém přítmí visel za provaz
a nahoře se vichrem klátil zvon...
Teď v staré věži visí
a jak ten vítr táhne,
v něm zašlé písně křísí.