A nyní, jak se ve vše vsnívám zpátky,
jak ve vzpomínek tichých vlnách tonu,
mně zdá se, lásky ten náš román krátký
že byl jen v dálce mroucím hlasem zvonů.
Neb jako hudba, která v parku starém
hned tichem jásá a hned šepce, stená,
přes houšť se nesouc, kde to voní jarem,
z dvou oken zámku, jež jsou ozářena.
To adagio. Duše dvě se spijí
tou čaruplnou písní do závrati
a v oné dlouhé, snivé melodii
se objímají a se u hvězd tratí.
Park dřímá. Listí ani nezavzdychá,
jen bez zvuku jak v taktu snět se kývá,
a s modrou nocí, plnou snů a ticha,
a s květů dechem adagio splývá.
Teď zmlklo, v dáli doznívajíc dlouze –
ó, ne, já dosud slyším znít je v tmavu
a ke svým prsoum zase tisknu v touze
tvou v sladké mdlobě klesající hlavu.
Zas vidím, zas tvůj jemný profil čistý,
tvé oko, které modrým ohněm plane,
zas otevírám dlouhé vřelé listy,
nervosní malou rukou tvojí psané.
V své jizbě sedíš, která teplem dýše,
a nad svou prací ukláníš se denní,
co nad tvým čelem jako na květ tiše
se snáší s výše moje políbení.
A jdeme spolu podvečerním šerem,
ty, důvěrně se v rámě moje věsíc,
jdeš drobným krůčkem. Víš, tam nad klášterem,
kde vycházel vždy zamlžený měsíc.
Jdem’ v záři jeho, třpytným sněhu jasem,
při dálných zvonů hlaholícím zvuku,
ty vyprávíš cos měkkým svojím hlasem,
já hřeji ve své chladnoucí tvou ruku.
A jdeme spolu sežloutlou již travou,
již kryje plno spadalého listí,
a v tichý hovor pod tvou nožkou hravou
to listí žluté šeptá nám a svistí.
Pak v záři jarní sedíme kdes v sadě,
kde voní bez a kde tak měkký v tváře
ti padá stín. Tvou malou ruku hladě,
jak viděl svět bych v modré plynout páře.
Ty píseň drozdů vnímáš jásající,
přes čílko necháš plát si slunce zlato,
v tvém oku čtu, co ptát se chceš a říci,
a polibkem ti odpovídám na to.
V tom mraky nebe potáhnuly náhle,
kde před chvílí se slunce smálo ještě,
již zahřmění se ozvalo kdes táhlé,
v cest písek padly těžké kapky deště.
Co úkryt nám, ač dobře jsme jej znali!
Jak děti déšť ten proletíme radši,
a slunečník tvůj, jako hračka malý,
jak stuleni jsme, oběma nám stačí.
A letíme, a v slunečník to klove,
a ty se směješ rozpustile tomu,
co ve vlasech máš kapky démantové
jak zlaté slzy hnědá kůra stromů...
Ó, noci dlouhé, ve kterých jsem šílel
po ztrátě tvojí, dlouhé, prázdné noci!
S měsícem bděl jsem, s vichrem zimním kvílel
a v podušky skráň bořil bez pomoci.
Tvé jméno lkal a klel jsem jedním dechem,
když slyšel jsem je, v zrak mi vešly slze,
kdes spát jsem přál si, hlinou kryt a mechem,
svět z páry modré znik’ mi v šedé mlze.
A vše to přešlo. Na peruti bílé
to vzala s sebou, odlétajíc, doba;
necítím bolesť, hlavu ke snu chýle,
i trpkosť hořká zmizela, i zloba.
Teď vzpomínám si tebe v tichém snění,
co splývají a mizí tvoje tahy,
jak na mrtvého, jehož dávno není,
jak na mrtvého, který byl nám drahý.
Jen vůně jemná jak by v duši zbyla
mi z oněch chvil, jež navždy odekvetly;
já ptám se teď, zda opravdu jsi žila,
či zda mou duší sen jen táh’ to světlý.
Tvůj hlas, tvůj smích, zvuk tichý tvého kroku,
a šelest listí, po němž šli jsme kdysi,
hlas dálných zvonů, hřmících ve vysoku,
zpěv ptáků z hnízda, na stromě jež visí;
pád deštných kapek, echo políbení,
tvůj tichý dech, jenž s mojím dechem splývá,
vše, jak když v tónech taje, v tón se mění
a v snivou hudbu dalekou se slívá.
To adagio, jež se měkce vlní
a třese parku zadumanou hluší
a sladkým teplem nevýslovným plní
a zatopuje celou moji duši...
Zavírám oči... Zřím tě v svěží kráse,
jdeš k mému loži, usmíváš se jemně,
však úsměv tvůj mě mate, tichý, zdá se
mi úsměvem již nebýt z této země.
Tvé líce bledé, celou zřím tě jinou,
jak měsíc by se linul přes tvé rysy,
a já se chvím, tak jako nad hlubinou
když v bázni lásky zachyt’ jsem tě kdysi.
Ty mlčíš, mlčíš. Vím, jsi mrtva jistě,
a hrobu smír to proudí přes tvé líce,
tys mládí mé, jež odvál vítr, svistě,
jsi duše dnů, jež nevrátí se více.
Jen vůní byla’s, která prchá z květů,
když křídlo lehké k nim se stočí,
jen poesií, již jsem zachyt’ v letu,
jež hlas tvůj vzala a tvé modré oči.
Ó, zůstaň, zůstaň! Ještě jenom chvíli
se vznášej u mne, hlaď mi čelo hebce,
má hlava, hleď, se v měkký klín tvůj chýlí,
a ret můj tiše: Odpuštění! šepce...
Má matka volá, zdali spím, se táže,
a já se oko otevříti bojím,
by nezmizela’s. Nemám síly, paže
by zachytla tě, stiskla k prsoum mojim.
Ty mizíš! S Bohem!... Ne, to není matka,
co sedí zde u mého lože zticha.
To žena cizí. Její tvář je hladká
a jako sníh. Květ vadnoucí z ní dýchá.
Svou rukou chladnou na čelo mi sahá,
a jak by vánek táh’ mi na skráň žhoucí,
cos nového mi plní prsa blahá,
vždy tišej’, tišej’ srdce slyším tlouci.
Mám křídla, křídla, mizí všecka tíha,
a již se vznáším vzhůru jako ve snu,
vždy výš a výš a výše mě to zdvihá,
já nebojím se už, že zpátky klesnu.
Tam dole země – vidím lesy ještě,
a nade mnou hvězd miliony svítí
jak ony kapky podjarního deště,
jež zachytly se ve tvých vlasů síti.
Šum táhlý hvozdů, hukot řek a moře,
hlas dálných zvonů vane ke mně z hloubi,
jak hudba, v které taje ples i hoře,
jak adagio, jež se s tichem snoubí...
A všecko mizí – – – – – – – – – – –