PÍSNIČKA,
kterou jsem si zpíval v máji.
Polibky jara vzduchem plovou,
sto zvonů v srdci vyzvání.
Slečinky chodí na májovou
a poslouchají kázání.
Slečinky tiché buržoasní
se ku svým bohům pomodlí.
Rány, jež časem z dálky zazní,
jich nevyruší z pohodlí.
Já, člověk zlý a bez mravů,
podivnou touhou rozhořím.
doDo dlaní tisknu horkou hlavu
a se svým srdcem hovořím.
Dívku, jež nemá žádných cností,
chtěl milovat bych láskou zpit.
A šli bychom tak, všeho prosti,
čím chtěl v nás život lidi skrýt.
Neb není láskou, co jí zovou –
sentimentální vzdychání.
Polibky jara vzduchem plovou,
sto zvonů v srdci vyzvání.
*
Slečinky chodí po náměstí,
ve zraku bílé plameny,
tak trochu vzteku, trochu štěstí
a tužeb, které stajeny.
41
Zázračně sladkým perspektivám
se moje srdce otevře.
Já jednu žhavou píseň zpívám,
která mi v krvi prudce vře.
Tu píseň slunce věčně mladou,
jež povede nás k životu.
Polibky jara ve hrob kladou
vše, co už navždy shnilo tu.
42