I.
Ó Noci, promluvila’s a zmlkl hned smích můj i zpěv.
Ó Noci, promluvila’s a zmlkl hned smích můj i zpěv.
Tvůj temný plášť přikryl plápolající světla mých komnat
a shasil i červeň květů, jež choulily se úzkostně na mém loži.
Přinesla’s pozdravy neznámých dálek chvějící se slzami a otravující mé rty hořkou příchutí.
Políbila’s má víčka těžká a ztemnělá hodinami očekávání.
Ale přišla’s, ó krutá, s vrchovatou číší svého vína.
Ó vzdal se, dej silnějším okusiti je. Bojím se děsících snů.
Mdloba se dotýká mého srdce, a bojím se, že rty mé, jež tak dlouho uměly se usmívat,
po jediné krůpěji té se zachvějí v zoufalém pláči.
Ó Noci, promluvila’s! Proč opojila’s mne viděními?
Proč probudila’s mne k životu, mne, jež šla svou tichou samotou?
Proč zjevila’s mně království touhy a stříbrnými hlasy voláš mne,
abych vyšla na daleké pole, kde zrající klasy mne očekávají?
7