RUTH.
BÁSNĚ.
1920.
NÁKLADEM „PRESTA“ V PRAZE.
[1]
Ptá se květ, smí-li vyrůsti?
Ptá se slavík, bude-li kdos naslouchati jeho písni?
Neptají se, ale onen kvete a tento zpívá.
A tak i básník: snad pro nikoho jiného
než pro sebe sám, snad pro nic jiného
než pro nejvyšší svou rozkoš.
A. M.
[3]
RUTH.
[5]
I.
Ó Noci, promluvila’s a zmlkl hned smích můj i zpěv.
Ó Noci, promluvila’s a zmlkl hned smích můj i zpěv.
Tvůj temný plášť přikryl plápolající světla mých komnat
a shasil i červeň květů, jež choulily se úzkostně na mém loži.
Přinesla’s pozdravy neznámých dálek chvějící se slzami a otravující mé rty hořkou příchutí.
Políbila’s má víčka těžká a ztemnělá hodinami očekávání.
Ale přišla’s, ó krutá, s vrchovatou číší svého vína.
Ó vzdal se, dej silnějším okusiti je. Bojím se děsících snů.
Mdloba se dotýká mého srdce, a bojím se, že rty mé, jež tak dlouho uměly se usmívat,
po jediné krůpěji té se zachvějí v zoufalém pláči.
Ó Noci, promluvila’s! Proč opojila’s mne viděními?
Proč probudila’s mne k životu, mne, jež šla svou tichou samotou?
Proč zjevila’s mně království touhy a stříbrnými hlasy voláš mne,
abych vyšla na daleké pole, kde zrající klasy mne očekávají?
7
II.
Ó neodcházej, mystický milenče, Stíne, vyvolaný mnou k životu náhle, neodcházej!
Ó neodcházej, mystický milenče, Stíne, vyvolaný mnou k životu náhle, neodcházej!
Nikdo nespatřil komnat mých, svítících východní nádherou dřív,
nikdo nevešel přes práh, kde květy čekaly příchodu tvého,
nikdo nepodivoval se pestrým kobercům mým, nestanul u oltářů,
před nimiž viděl’s mne obětovat. A nikdo neviděl mne obětující.
Na zlatých mísách schystala jsem ti plodů, jež dají zapomnění bolesti.
Ó ano, tys vešel v můj dům a světu teď nepatříš již.
Vše lidské, ubohé i nízké zanechal’s před prahem mým.
Tvé oči zahleděly se v mou viděním zjasnělou tvář.
Ó v oči hleď mi jen a líbej rty mé mystickými polibky dálek!
8
III.
Odejděte z mého domu! Nedotýkejte se mého šatu!
Odejděte z mého domu! Nedotýkejte se mého šatu!
Právě jsem zapálila oběť; ať neshasíte plamenů!
Právě jsem oblékla šat sváteční. Svým dechem již zkalíte jeho bělost.
V mých lampách hoří nejčistší olej. A přicházejí božstva
v tajuplných nocích, přivolána hudbou neviditelných nástrojů.
Ta prchla by před vašimi slovy i vašimi úsměvy.
Mých oltářů nespatříte, ni květů, ani lamp rozzářených.
A nepřijdou k vám bohové, jež přivolala jsem výkřikem touhy.
Neboť Zjevení hodni jsou jen Vyvolení a Umírající.
9
IV.
„Krvavé vášnivé růže vyrůstají v tvém sadě a jásají v rudých úsměvech v tvých komnatách.
„Krvavé vášnivé růže vyrůstají v tvém sadě a jásají v rudých úsměvech v tvých komnatách.
Vábná hudba víří v tvých síních a na oltáře tajemných božstev hledí čisté slzy tvých lamp.
Ty v mlžných závojích, kněžka bílá a nedotknutelná,
tančíš v ekstatickém nadšení s mystickým úsměvem touhy
jako květ slunečnice, modlíc se k zlatému božstvu, ó Ruth.
Zvěst o tobě pronikla k nám, a přišli jsme ke tvému prahu.
Či není dopřáno nám spatřit tě, záhadná Ruth?“
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Povadly vášnivé růže, umlkla zázračná hudba.
Pohasla záře všech lamp a zmizela s oltářů božstva.
Pohasla svítivá těla běl, oděná v oblačný šat.
Prchl úsměv božského vytržení a nezachvěly se rty již modlitbou,
a nestékala s rtů jejích krev po polibcích vášnivých růží.
V šedém svém šatě prosté poutnice zjevila se jim.
Nepoznali ji a odcházeli zklamáni s rozpačitými úsměvy.
10
V.
Prchla jsem z rodné své země, neboť moje slunce nevyšlo nad hlavami mých bratří
Prchla jsem z rodné své země, neboť moje slunce nevyšlo nad hlavami mých bratří
a v tisícerých paprscích nerozjásalo se nad jejich horami,
a jejich písně byly mi cizí a jejich domovy byly mi těsné.
Jejich zraky neměly záře, jež byla by odleskem tváře mého božstva.
Květy jejich luhů byly příliš mdlé a samota jejich lesů nezpívala touhou.
Jejich oltáře neuděsily hrůzou ani neschválily nadšením.
A božstva – ó byla-li kdy? Ta jistě zmizela při prvním zvuku jich monotonních modliteb.
A vyšla jsem proto z bran rodného města a prchala v ciziny neznámé luhy.luhy,
kam zvala mne vidění a volaly hlasy nepoznaných dálek,dálek.
11
VI.
Nad Rudým mořem plynou v dál oblaky bílé a šedé.
Nad Rudým mořem plynou v dál oblaky bílé a šedé.
Vln slabé pocely dotkly se jemně mých nohou.
Poušť slavně pozdravila mne mlčením.
Ó slyším tvé mlčení, objímající mne objetím mateřským,
ó slyším tvé mlčení, vábné jako hrdé rty panen,
chutnající víno neznámých slastí prvního políbení.
Miluji tě, ó Samoto, neboť tvé něžné ruce
dotýkají se mých sandálů a neurážejí mne pohledy zvědavců.
Miluji tě, ó Samoto, neboť ty otevřela’s mi kouzelné zahrady.
Vztáhla jsem dlaně a na nich objevily se plody tvých mystických sadů,
a vášnivé mé rty dotkly se jen a opojily se jich vínem.
Chodila jsem po stezičkách, zlacených paprsky jarního slunce.
Tvá hudba, ó Samoto, prochvěla květy i větvemi všemi,
a duše odpovídajíc tvým písním rozkvetla v tvém náručí.
12
VII.
Vábila mne tajemná světla dálek. Já musila, musila jít.
Vábila mne tajemná světla dálek. Já musila, musila jít.
Ač zraněna ostrými biči trav a bodláčím, jež usmívalo se jak fialové hvězdy,
ač volána mláďaty, spadlými s větví v bouřlivých vichřic běsnění,
ač poutány zraky mé toužně se obracely k prostému polnímu kvítí, jež vůněmi sytilo vzduch,
za světly svého snu já musila, musila jít.
Nedosáhla jsem k hnízdům, bych ptačí v ně vložila mláď,
a nezadržela jsem proudy zločinných nohou, šlapajících mé polní květy.
Poklekla jsem jen před prameny čistých svatých vod, před prameny zpívajícími.
Nade mnou klonily hlavy své modravé tiché zvonky a lesní zvěř přicházela,
a její oči dívaly se v mé, pohádkové oči zadumaných lesů.
A nalezla jsem v nich nekonečný smutek vesmíru;
zánik k slunci se modlících květů a trav, i broučků, jichž jediný byl jen den,
zmírání bolestné poupat, jež nerozvila se v květ, a housenek, jež marně čekaly dne proměny,
hranice bílých obětí panen, planoucí bohům temných propastí za hříchy davů,
lože umírajícího mládí, jež marně zvedá ruce, aby si vystavělo království života,
13
rty umdlené žízní, jež nedosáhly zázračného vína, neb Smrt zrádně zaměnila je s kalichem svým.
A spatřila jsem smutek vesmíru, valící se jako temný příboj k mé duši.
V rudém moři krve nevinných myjí si ruce vznešení katanové.
Z těl zotročilých stvořili stupně k trůnu své pochybné slávy.
A zadumané lesy mlčí a dál zpívají o touze čisté lesní prameny
a rudé slunce dál dívá se na strašlivé peklo lidského utrpení.
A vesmírem chvějí se otázky duší stoupajících k Neznámu,
a vesmírem kráčejí stíny nesmířených, již tlukou na dvéře chrámů.
Ze dna moří volají tisíceré hlasy k výšinám, až vlny se bouří a dmou
a nad loži vrahů v bezesných nocích stojí stíny nepomstěných obětí.
Ó spatřila jsem smutek vesmíru, valící se jako temný příboj k mé duši.
Slunce spalovala se v nesmírném prostoru, v posledních záchvěvech volajíce svou touhu žíti,
slunce, k nimž modlily se celé generace věřících, žádajících si nesmrtelnosti.
Ale všemocné ruce Osudu pochovaly zář sledních jejich plamenů,
zatím co na opačném pólu se rodila nesmělá slunce nová,
vyvolána k neznámému cíli a čekající osudné dotknutí, určující jich neznámou dráhu.
14
VIII.
Vyšla jsem na rtech cítíc políbení jara prosyceného vůněmi hájů olivových.
Vyšla jsem na rtech cítíc políbení jara prosyceného vůněmi hájů olivových.
Zahleděla jsem se v proud stříbrné řeky, kde zrcadlily se větve chvějící se pod mocnými údery vichru,
jenž objal mne s prudkostí touhy. A v jeho žalmu zpívaly pozdravy dálek,
vlnila se nádhera plných klasů, zrající k bohaté žni,
šumělo teskné moře, kam nezbloudila loď s poutníky poklekajícími před východem slunce,
rděly se záhony rudých máků, rozkvetlých ráno a večer umírajících.
A vichr zpíval o bílých městech u břehů neznámých moří,
o chrámech tyčících se na skalách nedostupných, kde bohové marně očekávají věřících,
o zarůstajících stezičkách zahrad, nad nimiž krouží jen pestří motýli,
o hře zelenavých stínů, prchajících před výsměšnými paprsky slunce,
o touze, kráčející dalekou alejí rozkvetlých stromů, alejí, jež nekončí.
Dozpíval vichr, a hle, rozkvetlá alej zvala mne v svůj stín.
Vešla jsem a kráčím nekonečnou alejí touhy a tisíceré květy zvoní – – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – –
15
IX.
Tisíce dělnic přišlo, aby sklízelo zlatou tvou žeň.
Tisíce dělnic přišlo, aby sklízelo zlatou tvou žeň.
Každá z nich, úsměvná jako májové jitro, dívala se na tě laskavýma očima.
Přišly ve svátečním šatě a sklonily se před tebou.
Ale tvé zraky zůstaly ocelově chladny, když nejkrásnější podávaly ti kytice polního kvítí.
A co jsem já? Cizinka, poslední, a přišla jsem, když v poledne stál’s na výšinách Libanonu.
Tvé oči, podivuhodné oči, v nichž odvěká tajemství světů se mi zjevila
zahleděly se na mne. Ó dívej se na mne, ó Silný!
Mé rty zpívající zakvílely bolestí nejvyšší rozkoše tvého pohledu.
S rozkvetlých stromů motýli květů rozletěli se k našim hlavámhlavám.
Hledíš na mne a srdce mé rozvířila hudba nepoznané krásy.
Ó dívej se na mne, ó dívej se na mne, nechť rozkvetu v slunci tvých pohledů!
16
X.
Kde setkali jsme se, ó Záhadný? Zda na jiném kdesi břehu,
Kde setkali jsme se, ó Záhadný? Zda na jiném kdesi břehu,
kde duše naše vytrysklé v jarním rozjásání tajemství nerozřešených
se pozdravily jako dvě sesterská slunce?
Či setkali jsme se, když moje teskná loď bloudíc hledala království Silných,
a nacházela jen otroků dav s čely pozlacenými zdáním?
Zdaž setkali jsme se, když raněna bolestnou tragikou marného čekání
vyšla jsem na poušť, abych obětovala temným bohům Smrti,
s zraky rozšířenými steskem visí, jež prchly, sotvaže zazvonily na mém prahu?
A duše tvá zpívá mi tak známou hudbou. Kde slyšela jsem ji
a kdy spatřila jsem již tebe, že pod sugescí tvého zraku
zardívám se a srdce mi ustává bíti touhou?
17
XI.
Ó Booze, tvé ruce nedotkly se mých, vždyť hory a moře nás dělí.
Ó Booze, tvé ruce nedotkly se mých, vždyť hory a moře nás dělí.
Tvé rty mi nezpívaly píseň lásky a touhy ni vášně.
Tisíckráte jsem vystoupila na nejvyšší vrcholky skal,
abych opět tě shlédla. Ale v chvílích oněch,
kdy tvoje bílá loď se objevila na dalekém obzoru,
prchala jsem zpět a pila z vína zapomnění,
a usínala hlubokým spánkem. Ale děsivé sny
volaly mě k životu a v slzách jsem se probouzela.
Zatím přeplula kolem tvá loď, tvá bílá loď, kde tušila jsem tvé ironické oči.
Jen rozbouřená hladina ukazovala, že’s blízko byl,
ó Jediný. A moje srdce zdmlelo po víně zapomnění.
A marně chodila jsem čarovnými zahradami a opíjela se vůní exotických květůkvětů.
Marně přicházeli krásní, s rty vonícími medem přátelství a lásky.
V mé sny rozhodil’s své květy růží a trny jich rvou stále mou hruďhruď.
Neviditelně krvácí mé srdce po tvých ranách. Ó přicházej ve snech zas ke mě!
Prchám před tebou a nedotkly se naše ruce a nepřivinul’s mé hlavy na svou hruď.
Ale dálkami, přes moře, skály i propasti, přes tisíce životů a tisíce smrtí
tvé oči líbají mne mystickými polibky šílené rozkoše a lásky.
18
XII.
Má Touha volala tě, ó Záhadný, na nejvyšší stojíc hoře.
Má Touha volala tě, ó Záhadný, na nejvyšší stojíc hoře.
Šat její pokrytý pocely hvězd se temnými jiskrami svítil,
nad lesy stopené v závojích mlh když zvolna se vkrádaly stíny,
a vůně podzimních trav když líbala průhledný vzduch,
a na horách když zableskly jásavé ohně v obětech písní
a oživlé stromy když mluvily o krvavých západech sluncí.
Má Vášeň tě volala a jako rudý plamen docházela až k tvému prahu,
a spínala bílé ruce jemné jako liliové stvoly a klekala jako otrokyně.
Vysílala své magické pohledy, aby hledaly Vítěze. A vracela se zpět
v dům své hrdosti. Divoká vichřice tu zpívala před tvými okny.
A zdávalo se ti, že kdos ze tmy se na tebe dívá,
a probouzel’s se ze spánku, jakoby neviditelné rty odháněly sny se tvých víček.
Leč jakým zázrakem má Láska vyrostla, ó Záhadný, že země tíživý šat s jejích ramen kles,
že udivenýma očima nazírá v království tvé, jež jsi jí připravil,
a naslouchá hlasu tvému, ó Vítězný, a béře korunu z tvých rukou,
trnovou korunu rozkoše tvé lásky?
[19]
XIII.
Chtěla jsem vyzpívat tobě v ohnivé písni své touhy,
Chtěla jsem vyzpívat tobě v ohnivé písni své touhy,
když zraky tvé svítily jak hořící slunce na malou a ubohou zemi.
Chtěla jsem šat svého mlčení strhnout, abys viděl mé nezkrocené srdcesrdce,
to divoké srdce, jak zázračného ptáka, jenž přišel na tvůj práh.
Chtěla jsem výkřik své vášně vrhnouti nebesům v tvář a přehlušit vichry,
jež burácely v mé snění o tobě.
Chtěla jsem pokleknouti před stínem tvým, když nesmím v šílení polibků skloniti se k tvým rtům.
Chtěla jsem vystavěti podivuhodnou loď, jež donesla by mne ku vzdáleným břehům tvého domova.
Již unáší mne bílá loď tajemným mořem tvé lásky.
Zbledly mé líce a rozzářily se oči mé viděními. A v dálky letí má loď.
Vesla jsem pustila do černých a šumících vod...
Jsem na širém moři tvé lásky, ó Silný, teď docela sama.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – –
20
XIV.
Ty’s pro mne vystavěl svůj chrám, ó Staviteli,
Ty’s pro mne vystavěl svůj chrám, ó Staviteli,
co jiným chaty jen, jež při zemi se krčí,
a na mé záhony jsi růží nasázel
a na oblohu zavěsil lamp hvězdných oči.
A pro jedny jsi úsměv měl, pro jiné slova lék neb výsměch zlý,
leč věčné mlčení jen pro mne tázající,
a na mé touhy plameny své chladné pýchy lesk,
již četla jsem jak ortel svůj vždy se tvých lící.
Zatím co prosté polní kvítí na cestu jsi sil
těm, již šli za tebou, mých illusí světla jsi shášel.
Leč ve tmách zoufalství tvé oči zřela jsem,
ty’s vedl mne v svůj teskný chrám a drahokamy Bolesti k mým nohám snášel.
Tys Smutku chrám až ku oblakům vytýčil
a nejvyšší Bolesti rozkošný šat na nahé mé tělo složil.
Jak květ líbaný žhoucími paprsky se duše má v rozkoši chví:
vždyť dal’s mi nejopojnějších pít vín a vteřin nejsladších, jež Bůh neb člověk prožil....prožil...
21
XV.
Tvé sny chci vzrušit svým smíchem.
Tvé sny chci vzrušit svým smíchem.
Nechť v klidu říš, jíž silen kráčíš, má bytost bouři vnese!
Nechť melancholické vůně tvých sadů vyprchají,
když svítící mé paže rozhodí své oslnivé květy.
Nechť pohasnou bledá světla, až zaplanou rudá slunce mých visí,
když zjevím se na prahu tvého království.
A pak, ó Lásko má, zapomeneš i nebe i ráje,
až v hudbu tvých zahrad můj zazní disharmonický ton.
Tvé sny chci vzrušit svým smíchem, tvou duši otrávit svou bolestí!
Chci, abys mne hledal na všech cestách svých a nenalézal,
chci, bys mne miloval nejvyšší nenávistí a aby mé oči,
jimž vyhýbal’s se, všude dívaly se v tvé, má Lásko!
22
XVI.
Nad temnými roklemi, kde stíny truchlících lkaly, my zastavili se.
Nad temnými roklemi, kde stíny truchlících lkaly, my zastavili se.
Ano, to byly stíny Radostí, jež neměly rozžehnouti nám očí,
to byly stíny, jež spolu jsme svrhli s zářících trůnů své Slávy.
Vždyť největší Slávou života byla naše Láska!
Zachmuřené obzory nerozhodily svých paprsků po teskných polích.
Poslední vůně usychajících květin jak věnce pohřební zadýchaly úzkostí umírajících,
a ticho, jež bývalo jasné a zářící jako naše zraky, vzkřiklo k naším duším děsivým hlasem dokonávajícího.
Zachvěl’s se jako odsouzený, jemuž dáno je zřít poslední den jara a života,
a rty tvé chtěly vyzvat modlitbou i kletbou v zápas Osud,
neboť Šílenství, jež jmenujeme Láskou, je božské i démonické.
Ó toužím po tvé nenávisti, neboť ta nedá ti zapomenouti.
Zapomínáme těch, jež jsme jen milovali. Ale nezapomínáme
těch, jichž lásky bolestná stigmata spalují věčným ohněm naše srdce.
A největší Bolestí života byla naše Láska!
23
XVII.
SlaŠla jsem z tvých růžových polí, kde chodívali jsme spolu,
SlaŠla jsem z tvých růžových polí, kde chodívali jsme spolu,
v dny sluneční zality světlem kdy květy se smály nám vstříc.
Navždy jsem zavřela dvéře, u nichž jsi v úžasu zůstal.
Smutných a požatých polí mne přijaly chudičké lány.
Ó růžová pole, ó hudbo zakletých fontán, ó stříbrné samoty hlasy,
jež mluvily písněmi, jimž jen my rozuměli, hledíce si v oči!
Odcházím z růžových polí, z čarovných zahrad své touhy.
Hle, stříbrem svítí a zvoní mi šat a meze rozkvétají.
Což neuprchla jsem z ráje, že daleké obzory písněmi šumí?
Což nezranily se dlaně mé, když dotýkaly se ohnivých květů,
že září opětně a laskají tisíceré myšlenky probuzené země?
Což nezahalila jsem těla šedým pláštěm odříkání
a temnou rouškou nepokryla své hlavy,
že vody zrcadlí opět můj nádherný královský šat
se svítícím závojem rudého zlata mých vlasů?
Ó ty mne voláš zpět? Což věříš, že možno se vracet?
Což věříš, že cesta, jíž jednou jsme šli, je táž, půjdem-li opět?
Ó věříš, že možno je opakovati píseň, již vdechla ti země v mystické chvíli své touhy?
24
XVIII.
Na květech Radosti jsem včera usínala
Na květech Radosti jsem včera usínala
a hvězdy nadějí jen svítily v mé čelo.
Utichly vichřice. Tu tvoje oči náhle
v mé snění svitly.
Na květech Radosti jsem včera usínala.
Leč slzy stékaly jen s očí tvých v mé dlaně.
Ó hvězdné oči, jež nechcete patřiti v mé!
Ó rty chvějící se, jichž plameny jen tuším!
Ó mlčení Silného, jímž obestřel’s mne jako objetím!
Ó bolesti naše, jež jsi naším ložem svatebním!
25
XIX.
My zhřešili. Náš hřích je opojný jak sladké, těžké víno,
My zhřešili. Náš hřích je opojný jak sladké, těžké víno,
a krásným šílenstvím nás spjal.
My zhřešili. Ne, my hřešíme stále,
a hřích náš slavný je jak žalm vykoupení,
a Kainovo jak znamení na čelech našich svítí.
Leč nikdo netuší závratné naší viny,
jíž spalujeme se, teskní milenci slunce, –
my Zasvěcení.
Náš hřích je větší než úzkostné polibky milenců, již se neměli setkat,
náš hřích je těžší než objetí a vzdání se jiných.
My nad propastí své lásky stanuli a pohřbili v ní Radosti Života
v úsměvném mlčení. A lačně my nevztáhli paží,
abychom v smrtícím objetí zasnoubili se, ne!
Ale v mystickém zasnoubení duší spjali jsme svá srdce pro věky.
Zatím co rty hořely vášní nevlíbaných polibků,
my mlčíce nejvýmluvnějším mlčením vrhli se v propast své lásky.
26
XX.
Ó Silný, zdaž nedal’s mně pít z magických pohárů vín,
Ó Silný, zdaž nedal’s mně pít z magických pohárů vín,
jež dají rozkvésti a vyrůsti a vzruší?
Zdaž rouchem královským mne nezahalil’s svým,
zdaž k stupňům zářícím mé nedal’s přijít duši?
Zdaž, Velký Milenče, mne k hrudi nezved’s své,
když v slzách jsem se zajikala celá,
zdaž nešel’s se mnou sadem lilií,
a růžemi nevěnčil mého čela?
Na druhém břehu jsi. Co na tom? – Vždy jsi můj!
Ó Silný, ty to víš, má láska vždy tě tuší.
V jediném pohledu dal’s mi své Království,
jak temným mocnostem mně zapsal’s svoji duši!
27
XXI.
Ó dej mi pít z kříšťalných pramenů lesních,
Ó dej mi pít z kříšťalných pramenů lesních,
jež skryty zrakům davů čekaly na nás, milence dálek,
pojď se mnou úzkými cestami, stíněnými stromy pralesa,
kde můžeme potkati zástupy kouzelnic a vil,
pojď se mnou zázračnými městy, kam neuvedl jsi nižádné z žen!
A poklekneme před oltáři, jediní poutníci před oltáři božstev,
jež dala nám nejvyšší blaho našeho Setkání.
Ó, Milenče, půjdeme spolu po temenech nejvyšších hor,
nad propastmi, jež číhají svých objetíobjetí, my smáti se budeme šťastni.
Pojď, jestliže čeká kdes Smrt, co na tom? Jsme Vítězi přece!
28
XXII.
Slunečnou alejí samotni prošli jsme spolu,
Slunečnou alejí samotni prošli jsme spolu,
na prazích stanuli růžových polí, nad vášní plameny,
a v světlech tisícerých radostí my zřeli jsme bledé své stíny.
Slunečnou alejí samotni prošli jsme spolu,
tak blízko sebe, že dech tvůj mé ovíval čelo i líce,
tak blízko, že rty tvé se chvěly žízní polibků mých.
Leč příliš vysoko byl pohár, jejž připravili jsme k hostině Života.
Příliš slunečná byla alej, abychom bez uzardění mohli se dotknouti tesknících oltářů Smrti.
A láska naše by zemřela, ustoupivši se slunečné aleje na cesty všední.
U otevřených dveří Radosti zastavili jsme se a pohlédli si v oči.
A míjeli jsme krásu měst zvoucí nás hýřivými barvami v svou nádheru,
prošli jsme poušťmi tesknými marnými výkřiky beznaděje a smutku,
prošli jsme zahradami, kde květy mrazivým dechem vichru skoseny padly v trávu,
míjeli jsme posvátné ohně, jež vzplanuly na vysokých horách,
v nocích bezhvězdných pochodně k slavnostem naší lásky.
29
Chrámy Tajemství vztyčovaly se na cestách našich,
pro nezasvěcené zůstávajíce zakryty neproniknutelnými závoji,
a pod silou zraků tvých zjevovaly nám zázračná světla úžasem schvacující.
Jak ruce velekněze vznesly se ruce tvé v nejslavnostnějším žehnání na moji hlavu.
Neuděsí mne plameny propastí ni nezvábí otravné vůně květů cizích zahrad.
Jdu s tebou! Slunečnou alejí samotni půdemepůjdeme spolu!
30
OBSAH.
Ó, noci, promluvila’s7
Ó neodcházej, mystický milenče8
Odejděte z mého domu9
Krvavé vášnivé růže vyrůstají v tvém sadě10
Prchla jsem z rodné své země11
Nad Rudým mořem plynou v dál oblaky12
Vábila mne tajemná světla dálek13
Vyšla jsem na rtech cítíc políbení jara15
Tisíce dělnic přišlo, aby sklízelo zlatou tvou žeň16
Kde setkali jsme se, ó Záhadný?17
Ó Booze, tvé ruce nedotkly se mých18
Má Touha volala tě, ó Záhadný19
Chtěla jsem vyzpívat tobě v ohnivé písni své touhy20
Ty’s pro mne vystavěl svůj chrám, ó Staviteli21
Tvé sny chci vzrušit svým smíchem22
Nad temnými roklemi, kde stíny truchlících lkaly23
Šla jsem z tvých růžových polí24
Na květech Radosti jsem včera usínala25
My zhřešili26
Ó silný, zdaž nedal’s mne pít z magických pohárů vín?27
Ó dej mi pít, z křišťálových pramenů lesních!28
Slunečnou alejí samotni prošli jsme spolu29
E: až; 2007
[31]