VII. Vábila mne tajemná světla dálek. Já musila, musila jít.

Antonie Menčlová

VII.
Vábila mne tajemná světla dálek. Já musila, musila jít. Vábila mne tajemná světla dálek. Já musila, musila jít.
 Ač zraněna ostrými biči trav a bodláčím, jež usmívalo se jak fialové hvězdy, ač volána mláďaty, spadlými s větví v bouřlivých vichřic běsnění, ač poutány zraky mé toužně se obracely k prostému polnímu kvítí, jež vůněmi sytilo vzduch, za světly svého snu já musila, musila jít. Nedosáhla jsem k hnízdům, bych ptačí v ně vložila mláď, a nezadržela jsem proudy zločinných nohou, šlapajících mé polní květy. Poklekla jsem jen před prameny čistých svatých vod, před prameny zpívajícími. Nade mnou klonily hlavy své modravé tiché zvonky a lesní zvěř přicházela, a její oči dívaly se v mé, pohádkové oči zadumaných lesů. A nalezla jsem v nich nekonečný smutek vesmíru; zánik k slunci se modlících květů a trav, i broučků, jichž jediný byl jen den, zmírání bolestné poupat, jež nerozvila se v květ, a housenek, jež marně čekaly dne proměny, hranice bílých obětí panen, planoucí bohům temných propastí za hříchy davů, lože umírajícího mládí, jež marně zvedá ruce, aby si vystavělo království života, 13 rty umdlené žízní, jež nedosáhly zázračného vína, neb Smrt zrádně zaměnila je s kalichem svým. A spatřila jsem smutek vesmíru, valící se jako temný příboj k mé duši. V rudém moři krve nevinných myjí si ruce vznešení katanové. Z těl zotročilých stvořili stupně k trůnu své pochybné slávy. A zadumané lesy mlčí a dál zpívají o touze čisté lesní prameny a rudé slunce dál dívá se na strašlivé peklo lidského utrpení. A vesmírem chvějí se otázky duší stoupajících k Neznámu, a vesmírem kráčejí stíny nesmířených, již tlukou na dvéře chrámů. Ze dna moří volají tisíceré hlasy k výšinám, až vlny se bouří a dmou a nad loži vrahů v bezesných nocích stojí stíny nepomstěných obětí. Ó spatřila jsem smutek vesmíru, valící se jako temný příboj k mé duši. Slunce spalovala se v nesmírném prostoru, v posledních záchvěvech volajíce svou touhu žíti, slunce, k nimž modlily se celé generace věřících, žádajících si nesmrtelnosti. Ale všemocné ruce Osudu pochovaly zář sledních jejich plamenů, zatím co na opačném pólu se rodila nesmělá slunce nová, vyvolána k neznámému cíli a čekající osudné dotknutí, určující jich neznámou dráhu. 14
Básně v knize Ruth:
  1. I. Ó Noci, promluvila’s a zmlkl hned smích můj i zpěv.
  2. II. Ó neodcházej, mystický milenče, Stíne, vyvolaný mnou k životu náhle, neodcházej!
  3. III. Odejděte z mého domu! Nedotýkejte se mého šatu!
  4. IV. „Krvavé vášnivé růže vyrůstají v tvém sadě a jásají v rudých úsměvech v tvých komnatách.
  5. V. Prchla jsem z rodné své země, neboť moje slunce nevyšlo nad hlavami mých bratří
  6. VI. Nad Rudým mořem plynou v dál oblaky bílé a šedé.
  7. VII. Vábila mne tajemná světla dálek. Já musila, musila jít.
  8. VIII. Vyšla jsem na rtech cítíc políbení jara prosyceného vůněmi hájů olivových.
  9. IX. Tisíce dělnic přišlo, aby sklízelo zlatou tvou žeň.
  10. X. Kde setkali jsme se, ó Záhadný? Zda na jiném kdesi břehu,
  11. XI. Ó Booze, tvé ruce nedotkly se mých, vždyť hory a moře nás dělí.
  12. XII. Má Touha volala tě, ó Záhadný, na nejvyšší stojíc hoře.
  13. XIII. Chtěla jsem vyzpívat tobě v ohnivé písni své touhy,
  14. XIV. Ty’s pro mne vystavěl svůj chrám, ó Staviteli,
  15. XV. Tvé sny chci vzrušit svým smíchem.
  16. XVI. Nad temnými roklemi, kde stíny truchlících lkaly, my zastavili se.
  17. XVII. Šla jsem z tvých růžových polí, kde chodívali jsme spolu,
  18. XVIII. Na květech Radosti jsem včera usínala
  19. XIX. My zhřešili. Náš hřích je opojný jak sladké, těžké víno,
  20. XX. Ó Silný, zdaž nedal’s mně pít z magických pohárů vín,
  21. XXI. Ó dej mi pít z kříšťalných pramenů lesních,
  22. XXII. Slunečnou alejí samotni prošli jsme spolu,