XIV.
Ty’s pro mne vystavěl svůj chrám, ó Staviteli,
Ty’s pro mne vystavěl svůj chrám, ó Staviteli,
co jiným chaty jen, jež při zemi se krčí,
a na mé záhony jsi růží nasázel
a na oblohu zavěsil lamp hvězdných oči.
A pro jedny jsi úsměv měl, pro jiné slova lék neb výsměch zlý,
leč věčné mlčení jen pro mne tázající,
a na mé touhy plameny své chladné pýchy lesk,
již četla jsem jak ortel svůj vždy se tvých lící.
Zatím co prosté polní kvítí na cestu jsi sil
těm, již šli za tebou, mých illusí světla jsi shášel.
Leč ve tmách zoufalství tvé oči zřela jsem,
ty’s vedl mne v svůj teskný chrám a drahokamy Bolesti k mým nohám snášel.
Tys Smutku chrám až ku oblakům vytýčil
a nejvyšší Bolesti rozkošný šat na nahé mé tělo složil.
Jak květ líbaný žhoucími paprsky se duše má v rozkoši chví:
vždyť dal’s mi nejopojnějších pít vín a vteřin nejsladších, jež Bůh neb člověk prožil....prožil...
21