XVI.
Nad temnými roklemi, kde stíny truchlících lkaly, my zastavili se.
Nad temnými roklemi, kde stíny truchlících lkaly, my zastavili se.
Ano, to byly stíny Radostí, jež neměly rozžehnouti nám očí,
to byly stíny, jež spolu jsme svrhli s zářících trůnů své Slávy.
Vždyť největší Slávou života byla naše Láska!
Zachmuřené obzory nerozhodily svých paprsků po teskných polích.
Poslední vůně usychajících květin jak věnce pohřební zadýchaly úzkostí umírajících,
a ticho, jež bývalo jasné a zářící jako naše zraky, vzkřiklo k naším duším děsivým hlasem dokonávajícího.
Zachvěl’s se jako odsouzený, jemuž dáno je zřít poslední den jara a života,
a rty tvé chtěly vyzvat modlitbou i kletbou v zápas Osud,
neboť Šílenství, jež jmenujeme Láskou, je božské i démonické.
Ó toužím po tvé nenávisti, neboť ta nedá ti zapomenouti.
Zapomínáme těch, jež jsme jen milovali. Ale nezapomínáme
těch, jichž lásky bolestná stigmata spalují věčným ohněm naše srdce.
A největší Bolestí života byla naše Láska!
23