XVII.
SlaŠla jsem z tvých růžových polí, kde chodívali jsme spolu,
SlaŠla jsem z tvých růžových polí, kde chodívali jsme spolu,
v dny sluneční zality světlem kdy květy se smály nám vstříc.
Navždy jsem zavřela dvéře, u nichž jsi v úžasu zůstal.
Smutných a požatých polí mne přijaly chudičké lány.
Ó růžová pole, ó hudbo zakletých fontán, ó stříbrné samoty hlasy,
jež mluvily písněmi, jimž jen my rozuměli, hledíce si v oči!
Odcházím z růžových polí, z čarovných zahrad své touhy.
Hle, stříbrem svítí a zvoní mi šat a meze rozkvétají.
Což neuprchla jsem z ráje, že daleké obzory písněmi šumí?
Což nezranily se dlaně mé, když dotýkaly se ohnivých květů,
že září opětně a laskají tisíceré myšlenky probuzené země?
Což nezahalila jsem těla šedým pláštěm odříkání
a temnou rouškou nepokryla své hlavy,
že vody zrcadlí opět můj nádherný královský šat
se svítícím závojem rudého zlata mých vlasů?
Ó ty mne voláš zpět? Což věříš, že možno se vracet?
Což věříš, že cesta, jíž jednou jsme šli, je táž, půjdem-li opět?
Ó věříš, že možno je opakovati píseň, již vdechla ti země v mystické chvíli své touhy?
24