Pan – na jménu nám nezáleží snad –
kdys umínil si velikým se stát
a jakmile příznivou chvíli zočil,
svou lodičku do proudu žití stočil.
Byl hodně mlád a neznal skrupulí
v srážení těch, kdo před ním vypluli
a heslem měl: vždy bez velkého křiku
svědomím – kapsa a čest – na jazyku.
Neváhal nikdy, co se dalo vzít,
neváhal nikdy sebe přiživit
a že byl člověk obratný a šťastný,
nepoznalo se, že je cizopasný.
Když trochu prohléd' malý český svět,
chtěl k nesmrtelnosti se rozletět
a že to v Praze možno nejsnadněji,
byl za nedlouho z něj příživník její.
Ta drahá matka milovaná jest –
ne pro tu slávu jíž se dotkla hvězd,
však pro tu pověst, jež se šeptá v skrytu:
v ní nejblíže plnému ke korytu.
V ní z proslavených jistě dobrá půl
složena z řádných, bezvýznamných nul,
jež berou ceny ze zdola i shora
od obce, státu i ze Svatobora.
Styl lokálek kdo naučil se znát
a zaslány důkladně nadávat,
tam za krátko je literáta vzorem
a stane se dojista redaktorem.
Kdo umí trochu na jevišti stát
však za to dokonale negovat,
má drzé čelo, za nímž hloupost vládne,
ten u divadla má vítězství snadné.
Kdo drama smolí pilně každý rok,
a není líný poklonkovat tělem,
je dramaturgem nebo ředitelem.
Kdo přísný muž a salonní je lev,
ten smí mít v hlavě kolik libo plev
a když v čas jenom infamie říká,
je pravidlem pasován na kritika.
Kdo chromou rukou marně kreslit chtěl
a nepochopil duší ani těl,
ten barvy rozetírá symetricky
a je z něj arcimalíř kubistický.
Kdo líný je a hloupý na kvadrát
a v teple kdo si sedne vždycky rád,
má vlivné strýce, anebo i tátu –
ten stane se ozdobou magistrátu.
Kdo dnes jde s Husem, volá vlasti zdar
a zítra na Vojtěcha složí dar,
ten protlačí se snadno v přední řady,
i poslancem je a dostává řády.
Kdo vybrané má způsoby i šat
a k tomu lesklých frásí vodopád,
ten signum bytosti své snadno vtělí
nejvýznamnějších krásek do postelí.
Kdo dobře lže a dobře umí krást,
kdo na cizím se pěkně umí pást,
ten neztratí se v drahé Praze věru
a snadno v ní udělá karieru.
Náš příživník ten doved', co kdo chtěl –
vlastnosti všecky jichž je třeba měl
a proto záhy bez velkého křiku
nahoru soukal sebe po žebříku.
Dnes velký je a slavný, známý všem,
je přímo geniálním občanem,
kde kdo ho potká, smeká mu až k zemi
a on je kočkou, hrající si s všemi.
Je pozorný a vlídný, kde má být,
je hrubý, zlý a prudce umí hřmít,
je úhořem i kaprem, jak se sluší,
a tvrdou pěst má i hedvábnou duši.
Kdo to as je se ptáte? Je to pan –
nu není třeba by byl jmenován,
neb každý ví, komu se stalo zvykem
být doživotním prima příživníkem.