MĚJ MNE RÁD!
Slyším hlas tvůj, jako hudbu
tichem noci něžně znít,
ba míň ještě, domnívám se,
že to brouček ke mně vlít’,
když v noc slyším zaznívat:
měj mne, milý, měj mne rád...
Srdce moje hlas ten hladí,
duše má se pod ním chví,
jako pták, jenž přitulil se
v drobné hnízdo pod větví,
aby vánek slyšel vát:
měj mne, milý, měj mne rád!
Sladké mlčení nás spíná,
které božskou písní jest
plnou snů a plnou touhy
s tichem noci, září hvězd,
a já slyším v dálce hrát:
měj mne, milý, měj mne rád...
Měj mne rád! Jak jinak možno!
V trosky spíš se sřítí svět,
93
než neslyšet více zníti
nejkrásnější ze všech vět,
již mi říkáš, když jdeš spát:
Měj mne, milý, měj mne rád!
94