ZVON
V srdci světadílu malá zem, v ní zvon
pahorkem se klene, srdce v něm se tají –
pohne-li se v úder, zvonů milion
v poplach rozezní se v nejkrásnějším kraji.
V nejkrásnější zemi od hor po hory,
od pramenů k řekám, k tůním, po jezera,
přes pahorky, pláně, pole, úhory,
nad úsměvné kvítí, do lesního šera,
od samot a dědin, od vsí po města,
ode zvonic nízkých ku věžím až Prahy
zvony zní: „Vlast volá, krásná nevěsta –
všechny kraj náš volá, ženich její drahý!“
A teď v zápas velký! Um i paží ruch,
sil všech napnout luky za nejdražší statky,
praotcům i nám jež dědičně dal Bůh –
trpět, strádat, zemřít na obranu Matky!
Když vše zachráněno, vlasti zvon zas, Říp
srdcem pohne, za ním vše se rozezvoní
v jásot – pod krovy i v stínu starých lip
vše se k díkům Pánu, potom k práci skloní...
9. X. 1939.
67