VĚRNÁ DRUŽKA
Všecko ztroskotáno, pusté spáleniště, tvých kde býval tužeb, snů tvých kde byl dům – život tvůj kde rostl, smrt a zkáza příště jeviti se bude plachým pohledům. Teplo domova kde hřálo tvoje údy, mráz teď zebe, v trosky přivál sníh a sníh, srdce tvoje sevřel ledovými trudy – nelze uniknout jim ani na saních. K smrti smutno je tvé opuštěné duši, bolestně zrak bloudí v ohořelých zdech... V tom jak přetichounký kročej šel by hluší, jak by jiný k tvému přidružil se dech. Jako vůně kvítí od něho se line, pustotinu trosek zahřívá – cítíš, k srdci tvému přišlo srdce jiné, k bytosti tvé chmurné bytost zářivá. V tvé již ruka její bělostná a hebká, v oka tvého stesk zří jejích zraků jas – zapomenuta již šklebná smrti lebka: „Tys to, družko, se mnou zas, jak bývalas. 13 Teplem dechu Tvého sníh již zvolna taje, v záři Tvého zraku zkvetou fialy; bytost sklíčená zas k práci vzrušena je – vím, zdi domu budou stát, jak bývaly. Zřím, co ukazuje Tvoje ruka bílá: osení a květy místo závěje, místo mdloby zase poctivost a síla putuje až k horám s Tebou, Naděje...“ 5. II. 1940.
14

PANE, ODPUSŤ JIM...
Zradili nás, Otče, velcí toho světa, z rukou vyrazili na obranu meč, místo pomoci nás dali vrahu v léč – lží se stala jejich slibů každá věta. Hrad jsme měli pevný, v něm jsme byli stráží svého dědictví i ducha, jejž’s nám dal – mocný přítel hradby vrahu odevzdal, který teď i klíny v dům náš uvnitř vráží. Zda se ubráníme, na hradbách když stojí naší dávné tvrze cizí žoldnéři, po tom netáží se – jen když příměří uzavřeli s vrahy, vyhnuli se boji. Velké svobody že jsme tu stráží přední, nejen milované svojí volnosti, že tu vrahům dali pevné předmostí, aby mohli dále – o tom se jim nední. Nevědí, že volnost lidstva jest jen jedna, jako jeden dán jest všemu lidstvu duch – proti zlu je hájithájit, že nám velí Bůh, sám než potře zlobu, pravici Svou zvedna. 15 Jimž jsme uvěřili, velcí světa, nyní proti nám se s naším vrahem smířili, aby po nás jiné spoutal za chvíli... Pane, odpusť jim, neb nevědí, co činí! 16. X. 1939.
16

HORY, NAŠE HORY!
Hory, naše hory, prý jste v cizině? Prý se převalilo přes vás cizí moře, nové nakreslilo břehy otčině, v nichž se krčit budem v bázni, u pokoře? Velcí světa páni prý tak rozhodli, moři vzbouřenému vůli ponechali, co chce bráti, aby bralo – v pohodlí, v míru aby mohli žíti oni v dáli. Moře toho pán a mocný kouzelník prutem čarodějným máv’, a slova kletá moři kázala dát novým břehům vznik, aby zmizela mez naše tisícletá... Ať však obrátím se vlastí kamkoliv, pokud prý ji moře ještě nezalilo, odevšad zřím hory, jako stály dřív: hvozd se na těch černá, na těch sněhem bílo. Hory mého mládí tam se modrají, jejichž Obří důl nám poslal rudé Labe, hory též, kde Bratří snili potají, Orlice kde pije vody své, ne slabé – 17 slunci vstříc když půjdu, témě Praděda uzřím zadumaně hledět na Moravu – za sluncem-li dám se, tam zas pozvedá Zvičina i Ještěd svoji českou hlavu – země dál se vlní k hradbě Rudohor, Čerchov zírá v Chodů drahý kraj, byť malý, Jezerní se stěna tyčí v mraků spor, Boubín Nerudův mlh čepičkou se halí. Ejhle, naše mez, již stavěl světů Pán, bychom orali zde na pozemském lánu – každý z nás by, třeba zlobou podupán, znova k dílu vstával podle Jeho plánu. Jiných mezí nikde nezří český zor, zakalený slzou nesmírného bolu – hory, naše hory, dané za obzor českým zemím, dále shlížejí k nám dolů. Přijdeme k vám, přijdem, až Pán povelí, mladí, staří, děti u sevřeném proudu – meze překročíme, v nichž nás drželi, až Pán spravedlivý povolá vše k soudu... 14. X. 1939.
18

PATNÁCTÝ BŘEZEN 1939.
Den.
Sněhová vichřice hrůzy od Bílé hory se žene osudnou, proklatou plání; vrhá se v alejí sněti, pupeny na nich mrazí předjařím neprobuzené, na Hradčan staleté zdivo zběsilým útokem letí! V úžasu spatřují oči bouři, jíž nezřely dosud, letící na bílém koni v haleně s bílými cípy, bělostné rozvláty vlasy, jak ji sem přihání osud, když jsme již čekali jaro... Zatím ty ledové šípy! Sněhové přívaly buší do oken, v bělmo jim kalí zřítelnic průliny jasné, mění je v ubohé slepce. Marně lid okny ven zírá – bílé tam temno vše halí, nelze jím proniknout očím, zapadlým v zděšené lebce. Namísto pohledů, jaké jindy se jevily oku, duše teď minulost vidí: na pláni pode zdí nízkou Svobodu skonávat českou kopími žoldnéřů v boku – minulost dalekých věků, nyní tak žalostně blízkou. Žaláře, popravy, hrůzy, dragonád zlověstné jízdy, svírání svědomí v pouta, šlehání pruty a biči, 19 vyhnanců tesklivé, chvatné loučení s rodnými hnízdy – všecko tu před okem duše, všecko tu pláče a křičí... Bouře dál zuří... Zda je to vichřice božího hněvu? Či snad to ďáblova smečka zemi nám nejdražší orá? Duní tu železné vozy, blíží se v hluku a řevu... Bože, snad nová to zase, hroznější Bílá je hora!... Noc.
Jaká to byla noc, ach! Do jedné, do dvou a do tří zmítat se na loži, bdící pohlížet děsivé do tmy! Za takých bezedných nocí plíží se k loupežím lotři – zjevy jich kreslí si duch, až na čelo vyvstává pot mi. Železné šišáky, meče, k rameni muškety, kuše – chodili kdysi tak loupit zlato a stříbro a zboží. Zjevům té noci toť málo: se vším chtí loupiti duše, ducha té otčiny s nimi, celou též zemi tu boží. Ženám jdou odnímat muže, mateřským náručím děti, jazyk všem dusiti v hrdle, káceti vše, co nám svato... Hrůzy té bezedné noci množí se do čtyř a k pěti, před oči staví, co všecko má nám být loupežně vzato... 20 Bouře se ztišila, noční příšery dále však hrozí, rodí se ze tmy a množí, za zlobou vyvstává zloba – teď jak když do noci duní železné, drtivé vozy... Otřesy zachvěl se dům – a hrůzou mne objala mdloba... Procitnuv užasle zírám – bylo vše spánku jen snění, za dne ta sněhová bouře, za noci řádění lotrů? Modré je bez mráčku nebe, na všem svit zářivý denní – sluncem sníh na okně taje... Krůpěje potu si otru. Sněhový povlak mi svědčí, bouře že nebyla ze sna, teprv že uzříme, co vše kolkolem bylo v ní zdráno. Slunce však úsměvem těší, noc že přec minula děsná – dlouhé že není tak noci, aby zas nesvitlo ráno... 11. X. 1939.
21

VELKÝ PÁTEK
Bolest za bolestí když nás porážela, že jsme krváceli z nových, nových ran, krvavý že pot jsme stírali si s čela, když nás oblétalo krákorání vran – mnili jsme, toť naše Golgota je ztmělá, s křížem vedou nás již ze Svobody bran. Toť náš Velký pátek, mnila úzkost naše hledíc, naděje kde prýští prameny; Vzkříšení že přijde, doufali jsme plaše, – zatím byl to teprv čtvrtek Zelený: zrada pro žoldnéře spěla, pro palaše, jímali nás, tiskli zloby rameny. Velký pátek teprv přišel plný hrůzy po úzkostiplné, soudné po noci – s těžkým dřevem kříže jdeme prostřed luzy, Šimon Cyrenejský nikde k pomoci; v utrpení sami sobě jsme jen druzi, s křížem na popravu hnaní otroci... Hřeby pronikají v údy za popravy, zříme, vše jak mizí, več jsme doufali – 22 v bolu za Svobodou obracíme hlavy, nežli smrti stín nám oči zakalí... A přec ještě v smrti cos nám v duši praví, Vzkříšení že přijde, kámen odvalí... 22. X. 1939.
23

PÝCHA
Pýcha s hlavou nad vše pozdviženou rozhodla se nebetyčnou věži sobě zbudovat – zvuky trub již, kotlů znějí mnohohlasé, sluhy svolávají v udýchaný chvat. Pýcha velí – a již, ku pomoci zradu, stráně jiným drahých hor i temena, skály žulové, vše bráno do základů, aby na nich vzrostla věže vznešená. Vsi a dědiny i městečka a města zdivem, cihlami jsou Pýchy zedníku – Jehovy již pro ni není, nepotrestá stavitele pomatením jazyků. Výše stavba roste, přepevně ji ztmelí půda jiným drahá s krví, slzami, jež v ní tekou proudy po čas stavby celý, provázeny vzdechy k Bohu nad námi. Vzdechy, jejich svoboda že, jejich práva v poutech, pošlapány dole v sklepeních, křivdami co roste mocné věže sláva, ve výši co Pýchy rozléhá se smích. 24 Nové hrůzy stále výš a výš se vrší, málem oblaků již dotýká se věž – ještě výše však, až tam, kde hvězdy prší, chce ji vznésti Pýchy násilí a lež... Vichřice však velké vanou ve vysoku – až Bůh pokořených rozkáže jim vstát, na věž Pýchy vrhnouti se v bouře skoku, navršené hrůzy bude hrozný pád! 25. X. 1939.
25

DEN SVOBODY 1939
Svobody den radostný, teď smutný druhý blíží se. Hřmí rozkaz: všecko zatemnit, ztlumit bílé světla paprsky a pruhy, do noci by nesvitla ni jasná nit! Velcí, mocní páni tak se bojí světla v malé zemi svobody a lidskosti, by v něm příliš velká touha nevykvetla po těch zdeptaných teď darech s výsosti. Bloudi! Budete zřít budov okna temná, ne však okna duší země zrazené. Nezříte, jak plá v nich záře přetajemná, které nikdo v jícen temna nevžene? Po sta let ji shášeli a kryli ve tmy – a přec neuhasla zcela. Přišel čas, duše malých rozchvěl boží pokyn letmý, zase vzhořela v nich záře v bílý jas. Vzbudila nám Velké, kteří nítili ji, národ učili ji věrně milovat, obětovat za ni, která nepomíjí, pomíjejícího žití shon i chvat. 26 Den až přišel s radostí svou nevýslovnou, od níž záře v duších vzplála v bílý žár, osvítila zemi nejdražší, byť skrovnou – vlajka svobody výš vzlétla na stožár!... V předvečer dne svobody teď tma je černá – v duších nad bolestí plápolá však jas nesmrtelné víry, těší srdce věrná, vlajka svobody že vzletí vzhůru zas! 27. X. 1939.
27

POLSCE
Spanilá Polsko, nešťastná paní, znova tě ztýral odvěký vrah... Zbloudilý syn tvůj spojil s ním dlani, aby tvou sestru pokořil v prach, aby ji ztýral mukou až k smrti, do jejích vlastí aby se vkrad’... Vědět moh’, bludný, potom že zdrtí, Polsko, i tebe krvavý kat. Vezme ti moře, všecky tvé řeky, Varšavu, Krakov, města tvých měst, do nich, kde vládlas, trpěla věky, slavit že bude vítězný vjezd s požárů dýmem, v dětí tvých krvi, pyšný a zpupný, jako vždy byl – jako kdys brát chtěl život tvůj prvý, že ti chce vzít i ten, jenž ti zbyl. Grottgera tvého obrazy vojny ožily zase, zjevy tvých muk; z očí zas plyne slzí proud hojný, ruce tvé v poutech, za plukem pluk hrozný se zhouby valí v tvou zemi, bílý tvůj orel krev je a krev – 28 k nebi se zdvíhá pohled tvůj němý, Jeremiášův zase zní zpěv... Pojí se s žalným zpěvem tvé sestry, bludný tvůj syn již pomohl klát – bude však obou prapor zas pestrý v svobodné vlasti svobodně vlát. Svobody den tak žalostný nyní přinese zase radost a jas – zažene tmy, jež sestry teď stíní, vážně však také poučí nás: Svobody vaše sestry jsou rodné, bez druhé jedna nemůže žít – hyne-li jedna, do roka, do dne musí i druhá hynout a mřít. Tatry ni Olza nesmí nás dělit: přes hory skalné, přes úzký most spojené dlaně mohou vždy čelit osudu dneška pro budoucnost! 28. X. 1939.
29

NEBYL STVOŘEN ČLOVĚK...
Nebyl stvořen člověk, národové šelem aby z něho rostli, vlci hltaví, tygři, lační krve – dárce života dal mu chodit zemí zpříma, vzhůru čelem k modru, vysoko jež sklenul nad hlavy, by jej k slunci, hvězdám zvala tesknota. Zatím národové chodí po sta věků s hlavou jako šelmy k hrudě schýlenou, hledajíce, zraky krví podlité, co by pohltili – mnohou horu, řeku přelezou i zbrodí, v dál se přeženou, hrůzu, bolest šíří v zemi dobyté. Vše, co tam se rodí, lačně uchvacují: pole, nivy, lesy s boží úrodou; ty, kdož od praotců vše to dědili, muže, matky, děti vlekou do svých slují s jejich řečí drahou, s jejich svobodou – vše si v kořist berou spárem násilí. Písně ve pláč mění lačné vytí vlčí, tygří řev dál, dále šíří zděšení, hlásá: „Moc má právo, lide zpozdilý, 30 srážeti tě tlapou – Bůh tvůj v nebi mlčí, pro modlitby tvoje světa nezmění: nám dal sílu, bychom tebe honili.“ Bůh však mlčky váží toho světa skutky, váží také tichých nářky, vzdychání, touhy v duše hloubi, k nebi povzlety... Zvolna zrnko k zrnku sypou věčné sutky, čas však v budoucnost již vichrem uhání s Božím soudem na svět šelem prokletý... 15. XI. 1939.
31

DLOUHO-LI JEŠTĚ?
Dlouho-li ještě pode Tvým nebem satani budou dusiti svět, v otroctví Volnost vrhati zpět, poutat jí ruce, prorážet hřebem? Dlouho-li, Otče, bráti jí budou pekelným křídlem sluneční jas, za nějž jí oheň vychrlí ďas ke klopýtání pozemskou hrudou? Dlouho-li, kde dřív těšily zpěvy, ďábelský chechtot znít bude v sluch, pronikat v srdce ostřím jak pluh, do krve rýt je pustými řevy? Satan teď od úst odnímá chleba, bere jej duším, dává jim hlad, odnímá teplo, nechává chlad, života mízu pije a střebá. V úzkosti, Otče, rukou nás víra podpírá, těší v řinkotu pout, Tvojí že Pravdy přikvačí soud, satanů vin až překypí míra – 32 přec však se ptáme za kulí deště, jímáni v žalář, děšeni tmou, rudé v niž tváře ďasů se dmou: dlouho-li, Otče, dlouho-li ještě?... 18. XI. 1939.
33

BĚDA!
„Mocný hlas orla, letícího prostředkem z nebe: Běda, běda obyvatelům země...!“ Zjevení Janovo 8, 13. Žilkův překlad.
„Křičí orel létaje: Běda, běda lidem, obývajícím na zemi!“ Hus v listu mistru Křišťanu z Prachatic.
Chladný podzim přišel stírat s listí zeleň naděje, žluté od větví je snášet v šelestivé závěje, s nimiž vítr pohrává si, k víření je zvedá. Křičí orel, vzlétaje od hor našich do kraje: Běda, běda, běda!... Za ním hor těch české děti jako spadlé listí letí vichrem hnány od svých stromů. Čím tam žily, ztroskotáno – kam jít na noc? Kam jít domů? Čím žít budou v nové ráno?... Co se děje, věda, 34 křičí orel, vzlétaje od hor vzatých do kraje: Běda, běda, běda!... Půlrok míjí – mladé jaro zanedlouho oděje holé větve, ratolesti v zeleň nové naděje. Místo nich však bílá bouře od hor vzatých přilétá, místo jara s metelicí horší zima prokletá do srdcí a v duše zebe. Co se děje, věda, křičí orel prostřed nebe: Běda, běda, běda!... A čas míjí dlouze, dlouze – s každým jitrem nová muka. Zem sní bílá v marné touze... Konečně tál sníh, led puká, kry se vrší na Vltavě – na nábřeží hlava k hlavě. Od dne zhouby po roce zírá vše, jak ledu hory, s ním i trosky, drobné tvory 35 voda žene divoce, svědky nových muk. Však přece s nimi v rozvodněné řece mizí dlouhé zimy mráz... V tom však z valné třídy hloubi pádný stejnokrok zní zhouby, dutý, temný bubnů ráz – a hned, jak by kouzlem tknuto, zmizelo vše množství, tuto zírající s nábřeží. Kde dřív černalo se lidem, pusto, prázdno chmurným klidem vítá jezdce s otěží, pěší s šišáky, dál vozy, děla, která smrtí hrozí, na korouhvích cizí znak. A v to prázdno na nábřeží, v ticho domů, přísných věží letí nezřen orel pták nad ty cizí moci hlavy, která vítězství své slaví vyzývavým průvodem nad vydanou v pospas zemí, nad zrazeným, v bídě všemi opuštěným národem. 36 Této moci, která pýchou pokořuje zemi tichou, hlavu zpupně zvedá mníc, že nic jí rovno není, volá orel ze Zjevení: Běda, běda, běda!... 28. III. 1940.
37

BUĎ VŮLE TVÁ...
Jsem, Pane, v hloubi duše toho jist, že nepodrží palmu Antikrist – však ďábelský když jeho chechtot slyším, přec úzkostlivě zírám k nebes výším, ač z víry měl bych býti bez obav, a šepci: Otče, zbav nás zlého, zbav! Hle, jak mou zemi krásnou pohltil, jak hltá v ní, co kdy jsem nejvýš ctil, řeč sladkou, již nám v ústa kladly matky, i duše naší země velké statky, jež z tužeb otců rostly k listu list – hle, vše jak ďáblu padá za kořist! Jak, opřen vzatou naši o pevnost, lež, vraždu zvýšil za největší ctnost, s níž na hlomozných strojích nad zem vzlétá, smrt vysílá, by pánem stal se světa, by válka dobyla mu nad vším moc, by světla pohasla a byla noc. Ó, kéž ta šelma již jest poslední, i noc, než nadobro se rozední! 38 Tak toužím, schýlen k utrpení řekám, v zájetí babylonském, Pane, čekám Tvůj na příchod, až klesne pýchy hruď, a prosím: Na zemi Tvá vůle buď! 4.–5. IX. 1940.
39

PRYČ ODTUD, SATANE!
Pryč odtud, satane – pryč, ďáble, za hor sráz, jež Bůh zde v dávnu zdvihl v kruhu malém, by růst v něm mohl nový Jeruzalém! Pryč odtud na věky – apage, satanas! Zde v duších dychtivých hrad boží stavěli, kdož cestou předcházeli Mistra Jana, i on sám, sluha pravdy svého Pána, že rostly skvělé zdi jak v čisté úběli. A proto proti nám vzplál hněvem satanáš a pekla ohněm spálil pravdy kněze – pak, Husův lid by pad’ své na paveze, ďas cizí voje zval a vodil na hrad náš. A ďábelníkům lid ten když se ubránil a v braříbratří Jednotě i v trní, v hloží dál krásnější si stavěl město Boží – bral satan jinou tvář, by hrad si podmanil: byl králem země té, měl její korunu, štval úšklebkem svým proti stavům stavy a těm, kdož prozřeli, dal stínat hlavy a jiné ze země hnal mocí od trůnu. 40 Zem ďáblům vydána, že vše v ní zpleněno a zdálo se, že Boží hrad je zbořen, i rodný lid že vyťat bude z kořen. Však přece zůstalo zde skryté semeno a znova vzklíčilo, kmen lidu znova zkvet’, střás’ hada, rozšuměl se ve svobodě. Žel, satan s novou tváří vůkol chodě, zrát nedal květům v plod a topor k ráně zved’. By sťal nás konečně, i stromy kácí kol, spár by měl volnost ke smrtelné ráně, by zmařil, co zde rostlo z vůle Páně, by zem tu proměnil v své pole pro koukol. My nezoufáme však: zas bude náš hor kruh, v něm Jeruzalém vznést chcem v potu tváří, ten nový, Bůh v němž místo slunce září, v němž chrámem bude nám sám vševládnoucí Bůh. Tak pevně věříme. Tvá vláda přestane, jíž držíš nás a svět zlou mocí pekel – hle, ruka píše ti již: „Mene, tekel.“ Pryč, ďáble, za hor sráz – pryč od nás, satane! 7. X. 1940.
41

MÁ JEST POMSTA!
Noví Babylonští v plné zbroji proudí po tisících jako k boji městem, jež kdys hlasy proroků volávaly k pravdě vítězící, která, i když slzy tekou lící, stále míří vzhůru, k vysoku, za dne k slunci, bílé záře otci, k Plejádám a Orionu v noci. Na oslavu pokoření města Babylon tak spoutaný lid trestá: mrakem vyrojil se v tento den, který lidu tomu dnem je stesku; moc by zjevila se v plném lesku, lid, jenž býval volný, svoboden, znamením dnes babylonským domy zdobit má, ač při tom ruce lomí. Víc však rukou, které tísní pouta, v pěst se svírá kdesi v šeru kouta – mír kde býval, roste nenávist tvrdá jak ty zatínané pěsti. 42 Ale v duše táhnou staré zvěsti, šelestí v ně otců Písma list, s něhož, dlaň co rozvírá se, zatím zní to: „Má jest pomsta! Já odplatím!“... 15. III. 1941.
43

Ó, SLYŠÍM TEBE, AMOSE...
Ó, slyším Tebe, Amose, v čas děsný, kdy oči pokojných zří v úžase, jak za pochodu kvítím zdobné Vesny vše v smrtelném je, hrozném zápase, jak děla, bomby hřmí a duní temně, když národ s národy se utkává, že hrůzou zachvívá se sama země a zkázu věstí rudá záplava – ó, slyším, Jane Amose, Tvá slova, jež těšila kdys Tvůj i cizí lid a nyní z hloubi věků těší znova: By duše v bouřích zachovala klid a vzpomínala, Bůh jak všecky zmatky zas pokolením k dobru obracel – i vrah když boří chrámy, školy, statky, by věrný naděje své neztrácel. I bezbožníky, jakých svět náš hostí, zval z temnot k účastnění na světle – neb aspoň věrným přidal zkušenosti, jak jíti k budoucnosti rozkvetlé. A kdož ví, snad ty hrůzy, spousty, zkázy, jež královstvím a lidem nesou zlí, 44 nám ohlašují, naděje že vzchází, že Bůh z nich lepšího cos vykouzlí,vykouzlí. – Cos nade všecko lidské pomyšlení, jak nyní nad pomyšlení je běd, cos velkého, co země tváři změní a z pekla vřavy vznese k Bohu svět... ... Ach, domýšlím sen naděje Tvé, víry: snad nyní pozná svět dům satana, zlý úklad jeho nade všecky míry a jaká proti němu ochrana – že víra v Prozřetelnost (toť Tvá slova) chce v sobě mít i moudrost člověka, a ta že radila a radí znova, vše síly spojit zblíž i zdaleka, je zcelit, ztmelit v svazek nerozborný, že ani satanáš ho nezruší. Snad zázrak zjeví se: i Slovan svorný bát že se nebude svou o duši! 5. V. 1941.
45

15. BŘEZEN 1942
Z věčnosti zas přišel měsíc naděje, ptáci pějí, tuší úsměv vesny – pro nás však jsou ještě sněhu závěje, jimiž zavál nás den hrůzy děsný. V zlobě zvolil si jej odvěký náš vrah, zosobněný v šelmu ze Zjevení: v měsíc naděje nám zasil smrti strach s chechtem, pro nás že již jara není. Smrtící hřeb vrazil v předjaří nám střed, krvavá by rána vždy v něm zela, aby, staletí byť odvedla nás vpřed, v den ten srdce naše krvácela, jako krvácela v osmý listopad, cizí spár jímž pronikl v náš osud. Přec však není s to nás k mrtvým zakopat: březen zůstane nám, čím byl posud. Z ducha našeho v něm vzešel muže zrod, proroka kdys hněvu za vichřice, jenž nás učil, kterak přejít krve brod, bychom nezhynuli, zoufajíce. 46 Z ducha našeho v ten měsíc jiný vstal k životu, v němž pravdu hájil, hledal, v boj též za ni šel a nikdy neustal, dokud jasné vítězství Bůh nedal. Tak, byť cizí spár nás dusil v předjaří, nezhyne v nás přece jara tucha – setřást lupiče se přec nám podaří, jaro z našeho nám vzejde ducha. Nedá sic nám zapomenout hrůzy dne, nikdo však jím příště nezavzlyká – jen nás napomene, v život pobídne stopou Komenského, Masaryka... 15.–19. III. 1942.
47

HRADECKÉ VĚŽE – ČERVENÉ A BÍLÁ.
I.
Rudé dvojvěží zří s kopce v dál a šíři, nad gotickým krovem zírá pátravě, nad štíhlými okny, vůkol nad pilíři, nade zdmi, jež rudnou jako v záplavě. V červáncích zda jitra zdivo chrámu plane? Či to západ hoří na něm v požáru? Nebo oheň zhouby? (Nedopouštěj, Pane!) Či krev Páně rdí se na něm z poháru? Jak se dvojvěží v dál minulosti dívá, červánky zří jitra svého, klid i ruch, po němž vzešla slunce záře oslnivá, pod vysokou klenbu vešel Boží Duch. V kalichu krev Páně se tam zardívala, s bratrstvem sám slepý vůdce ji tu pil – krví západu však, žel, věž dvojí vzplála, v chrám když tělo Žižky Ambrož uložil. 48 V světle pochodní pak Sirotků se rděla, bojujících s králem zrádným za otce – a když zhasly, záhy jitrem zrůžověla, jehož Jiří král byl moudrý původce. Ohněm zhouby vzplála pak, však zase vstala, v bílý den k ní vzrostla k výši Bílá věž – s věží Rudých, s Bílé slavně zaznívala z Hradce v dálky Orla, Augustina spěž. 15. II. 1940.
II.
Zdálo se, že pánem jasný den již bude, vážným souzněním když v šíř i do dáli zvony s věže Bílé, s dvojí věže Rudé chválu Majestátu lidem hlásaly. Zatím příliš záhy zděsil boží tvory na zlověstných mracích západ krvavý, požárem svým věstil hrůzu Bílé hory, pomstu násilníků, meč a popravy. Planul v rozptýlení bratrského stádce, na něž přišli vlci draví, hltaví, 49 krví barvil cestu z Královnina Hradce věrným duším v cizí, chladné dálavy. Noc pak přišla temná, dlouhá, nekonečná, městu, kraji nesla místo klidu křeč – zdálo se, že muka její budou věčná: domům brány krovy, lidu sladká řeč. Pod perutí černou ohně vypukaly, domy pálily i bibli Kralickou – zhouba za zhoubou se městem, krajem valí plamenem i mečem, cháskou nelidskou. V pouta bráni lidé, duše do zajetí, poutem sevřena i Hradce výšina – a noc netopýřím křídlem letí, letí, marně pátrá věž, zda svítat začíná... 17. II. 1940.
III.
Přec však dočkaly se Bílá věž i Rudé prvních políbení ranních červánků, úsvitu, jenž budil ponížené, chudé k životu a k práci noci ze spánku. 50 Oči promnuli si, ze knih, co jich zbylo, mluvu otců ssáli – a že víc jich mít v jitro probuzené srdce zatoužilo, novým dnem jim v Hradec poslán Hostivít. Pěst sic ještě tiskla v pouta lid, však stárla, svěží vánky z Prahy nesly pozdravy, k síle povzbuzení Borovského Karla – až hlas o svobodě zazněl jásavý. Ze hluboka duněl jak zvon Augustina, jak zvon Orel vzýval nebojácný let – pěst sic sevřela se znova ještě, jiná síla však ji strhla: nové doby vznět. Ani cizí vpád té síly nepokořil: mládím zakypěla, v muže vzrůstala, jenž i pouta města spínající zbořil. Lidé umírali – síla zůstala. Srdce zmocňovala, když svět války polem v bouři třásl se, jak byl by soudný den... A co potom přišlo v růžích kol a kolem, byl to nový život? Byl to rajský sen?... 18. II. 1940.
51 IV.
Věže v zamyšlení hledí po náměstí, k štítům nad podsíní, k sloupu na rynku, ke školám, kde rostly nové ratolesti, Alois na minulost volal vzpomínku – k chrámu Matky Páně, dál, kde Slezská brána loučila se kdysi s bratry vyhnanci, kde se v domě, vzrostlém za nového rána, modlí noví bratří k Pánu Ochránci – starého kol města hledí do alejí, volná Orlice jak v Labe pospíchá, dál, kde nové třídy hrdě vyprávějí snahy Pospíšila, činy Ulricha. Po Labi zří výš, kde mého mládí hory s Vysokým se kolem, Sněžkou modrají – vzhůru po Orlici k horám, za pokory kde se Bratří vznesli, kryli potají. V zítřek, dál věž Bílá s Červenými hledí, jejichž barvy pojí modrá obloha... Co tam vidí asi?... Mlčí, nepovědí, co zří z nových dní se blížit od Boha. 52 Jenom dál ta rdí se a ta dál se bělá, co se mezi nimi nebe usmívá – jenom tím, co každá v příští uzřít směla, srdce zvonů v nich se tiše zachvívá... 19. II. 1940.
53

PŘEDTUCHA
Slávu fanfár z Libuše proč náhle v duši slyším, z Blaníka zpěv božích bojovníků, tichý pak Kde domov můj, že srdce buší, slzy v oko tiskne z pohnutí a díků? Ach, toť Svobody se nebem blíží vůz, konec ohlašuje trýzní, muk a hrůz! Vidím v duchu jeho zlatohřívé oře, kterak letí s vozem usměvavé paní přes močály, stepi, přes hory a moře; paní zmučeným všem bílou kyne dlaní, síly dodává jim jasný její zor, jako den když vzchází sluncem nad obzor. Co vše dí nám pohled této boží dcery!... Šelma ze Zjevení nás již nerozdrtí, byť i měla dračích jícnů počet sterý, oheň chrlících a hrozících nám smrtí – jasný vůz, jenž letí mocným pokynem, hřmí, že šelma zhyne, my však nezhynem. Kdo se klaněli jí, v službu se jí dali, všady rozsévali zuby nenávisti – až zřít budou šelmu, jak se v smrti valí, 57 rozchvějí se hrůzou jako vichrem listí, že, co rozsévali mezi národy, proti nim se zjeví s jitrem svobody. Nám však, otrocká jimž pouta připínali, s každým dnem jimž nové vymýšleli hrůzy, statky vezdejší i dary ducha brali, pravdy, rozumu hlas dusili i Múzy – nám dá Svoboda zas život do duše, až ji pozdraví zvuk fanfár z Libuše... 21.–25. VII. 1941.
58

HLAVY VZHŮRU! Galatským 5, 13
Vy jste povoláni, bratří, k svobodě, nikdy nevolníky nebýt cizích pánů, o jejich žít chlebu bídném, o vodě, ač přec máte zemi s medem, strdím dánu. Kdo tu zemi dal vám, volným duchem žít po věky vás vedl, učitele dával, nebáti se velel, zbraní nesložit, až by záhubců byl odražen zlý nával. Okusili jsme též věky otroctví, kdy nás zahalila noci hrůza temná, než se plnit začlo dávné proroctví, svit než probouzela ruka přetajemná – než nám posílila slabá ramena, bychom lámat mohli pouta nevolnická, hledat zase, co je pravda vznešená, k čemu stvořena jest volná duše lidská. I když nová, hrozná zkouška přichází, nevzdávat se bídně, duchem neklesati, 59 byť nás chtěli znova poutat provazy, ba i dřevo kříže pro nás přitesati. Ruka Věčnosti zas přijde k pomoci, byť se času zdálo, že snad váhá, prodlí – jen když nebudou z nás duchem otroci, zaprodaní vrahu za žold bídný, podlý. Hlavy, čela vzhůru, i když vydali na muka nás páni světa v bídné shodě – vždy jsme ještě z muk i z krve povstali, neb jsme povoláni, bratří, ku svobodě! 15. X. 1939.
60

MILIONY BRATŘÍ Jarmilu K. Burghauserovi
Miliony bratří – všichni jeden muž – miliony sester – všecky jedna žena: z minulosti dneškem rodná jdeme druž k cíli, budoucnost kde září vytoužená. Miliony paží – jedné síly vzmach, miliony srdcí – jediná v nich láska: nezahubí nás ni nejlítější vrah, z jeho hrozné hradby bude slabá hrázka. Miliony duší – ve všech jeden duch, v milionech listů jedno písmo vryté: „Za pravdou-li jdete, vždy je s vámi Bůh, věřte: konečně s ním vždycky zvítězíte!“ 2. X. 1939
61

DĚTI, DĚTI!
Děti, děti drobné, požehnané děti! Vás zval k Sobě, by vám žehnal duší Pán, blíž že království jste nebes, ku zásvětí, jehož prostor hvězdami jest obsypán. Vy jste v našem hvozdu příští jedle, sosny, vy jste naší budoucnosti naděje – na vás, naše mlází, ještě démant rosný příštího se jitra v slunci zaskvěje. V starý hvozd náš hrom bil zlobné za vichřice, mračna sněhu chýlila strom ke stromu, smrt že nacházely kmenů statisíce, les že pln je vývratů a polomů. Vámi obnova však vzroste v našem hvozdu, zmládne vámi, vzpínati se bude výš – za božího jara, za jásání drozdů ve vrcholech vašich bude nebi blíž! 24. X. 1940.
62

KE KOŘENŮM!
Hleďte, bratří, povždy ke kořenům, jimiž tkvíme v dějích této vlasti – neochvějně buďte věrni jménům, jež těch kořenů jsou živnou částí. Věrnost ta, toť není odvracení zraků z dneška, v němž svůj máte úkol: mízy čerpání to k zdravé dřeni, kmen by sílil, větve šířil vůkol. Moudrost předků co kdy pověděla slovem hlubokým ať nebo činem, hvězdou budiž vašeho vždy čela, vedoucí vás v žití moři siném. Pravdu hledat, pravit, bránit k smrti proti všem též, platí dnes jak včera; obhájce snad mnohé zloba zdrtí, celek žije, za pravdou se bera. Vždy dle pravdy a vždy svoji k svému, ne jen nespojené, slabé pruty – poctivost a síla potom zlému vzepře se a zvrátí osud krutý. 63 Předků modlitby též v srdcích mějte: proste Boha v bouři zlé a líté, doufejte v Něj, víry neztrácejte, konečně že s Ním vždy zvítězíte. I když v zem vás tiskne vrahů zlý rej, vzdychněte, ač po všem zdá se veta: Národe náš v Bohu, neumírej, dni tvé ať jsou do skonání světa! Ať jsou bez konce, kde vlast nám drahá v kruhu hor, jenž Bohem byl nám stvořen, srdcem naší svobody kde Praha a kde pravda štít náš jest i kořen... 16.–20. VII. 1941.
64

KOMENSKÝ
Kdys v dálné Florencii na prahu můj stanul krok, kde z hloubi síně z obrazu se kdosi vážně díval. Prý stařec neznámý, děl katalog. Mně citů příval však pravil, dobře žeť mi znám, kdo Bohu na úrok svůj každý dával čin, žeť zde jak z hlubin věků patří v mou duši, nejvýš kdo se k nebi vznesl z dávných Bratří. Bůh dal mu srdce po obecném dobrém toužící, ač pít dal také kalich hrůzy v labyrintu světa: dal zřít mu, co kdy miloval, že po všem snad je veta, hůl vyhnance žeť za vše dostal s jiných tisíci, žeť hasnou lampy jejich, poslední též padá svícen, ač světu zářit bílý plamen ždál, jenž na něm vznícen. Svůj trpký kalich v dlani, on přec toužit neustal, kam dobra potůček, jenž z Boha plyne, dál jej vodil: jda při něm, pro jiné vždy rozmnožoval z Boha podíl, jenž tím přec nemenšil se, v strom vždy větší vyrůstal. Tu k mocným spěl, by ku pomoci přišli jeho lidu, tu truchlivému v opuštění přispěl snášet bídu (vždyť za chudé psal ještě v mladosti list do nebe) – tu k divadlu všech věcí zval a vodil své i cizí, je učil mládež vést, z ní lepší rod by vzrůstal, ryzí, 65 jenž po jednom by potřebném jen toužil pro sebe: vždy k Bohu lnouti věrou, láskou, doufáním i činy a v hrůzách směřovati bezpečnosti do hlubiny... Ač z vichřic všemu světu hledal cestu k pokoji, ač v cizích národech byl zmítán světa ve mumraji, přec vždy se duší, srdcem vracel k národu a kraji, jichž jazyk milostně mu zněl i v hrůzy příboji – a ještě v smutku rozžehnání volal v časů zlý rej: „Živ, národe buď posvěcený Bohu, neumírej!“ 1. III. 1942.
66

ZVON
V srdci světadílu malá zem, v ní zvon pahorkem se klene, srdce v něm se tají – pohne-li se v úder, zvonů milion v poplach rozezní se v nejkrásnějším kraji. V nejkrásnější zemi od hor po hory, od pramenů k řekám, k tůním, po jezera, přes pahorky, pláně, pole, úhory, nad úsměvné kvítí, do lesního šera, od samot a dědin, od vsí po města, ode zvonic nízkých ku věžím až Prahy zvony zní: „Vlast volá, krásná nevěsta – všechny kraj náš volá, ženich její drahý!“ A teď v zápas velký! Um i paží ruch, sil všech napnout luky za nejdražší statky, praotcům i nám jež dědičně dal Bůh – trpět, strádat, zemřít na obranu Matky! Když vše zachráněno, vlasti zvon zas, Říp srdcem pohne, za ním vše se rozezvoní v jásot – pod krovy i v stínu starých lip vše se k díkům Pánu, potom k práci skloní... 9. X. 1939.
67

POCHODEŇ OTCŮ
Otců pochodeň jsme nesli po věky, kterou vznítili, by plála jim i dětem v síti cest i necest, pletoucích se světem, aby stihli pravý cíl svůj daleký. Z hranice výš ještě vzrostla plápolem, kterým planul duch, jenž smrtí těla nedal zděsit se, by zapřel pravdu, kterou hledal – zářila pak věky světu kolkolem. Žádostivce moci světlem děsila, také hloupost, kterou záře nepokojí – vzhůru jsme ji nesli v dlouhém s nimi boji, dokud nesrazila v zem nás přesila. Temno zahalilo potom zem i nás, pochodeň když, jak se zdálo, uhasili – my však pod skalami, v sklepích s ní se kryli, až jsme před světem ji vznesli vzhůru zas. Poraženi znova třeba na hlavu světa násilím a vrahů zlobou lačnou – až se vůle Páně znaky jevit začnou, s pochodní svou půjdem zase v dálavu. 68 Byť i všemu světu konec náš se zdál, my svou pochodeň si v srdcích zachováme – nad hlavy ji vznesem, na pochod se dáme vždy s ní znova k cílům lidstva dál a dál!... 19. X. 1939.
69

ROZVIŇTE PRAPOR SLOVANSKÉ SHODY!
Rozviňte prapor slovanské shody a síly, uvrzte v plamen praporce sváru a zrady, navždy ať oheň pravdy je sežehne bílý – pomáhalť vrah vám vznášet je ve vaše hrady v přátelském plášti zahalen, jímž bylo ukryto zmámeným vašim pohledům ďábelské kopyto. Dařilo se mu dílo to dlouho již dosti: od věků, věků stránka vám dějin dí každá, přátelství plášť jak shodil, by loupež a vražda brala vám zem a vaše v ni skládala kosti, zbylým pak živým jazyk by rvala a náhradou roubila svůj, by vnuci vás ničili proradou. Širé tak země zloupil vám, proměnil ve svoje lány, řeky vám, moře uloupil, zmnožil se slovanskou krví – v pýše zved’ hlavu, on že je z národů prvý, pánem jest, vy jen sluhy jste pro jeho plány; vlasti pak, sídlo vaše v nichž z pravěku bylo tu, k jeho prý jsou jen určeny širšímu životu. Bývalo, bratra vašeho k sobě že zlákal, o tělo bratra druhého s ním by se dělil – zloducha silou všude se mezi nás vtělil, 70 vašich by svárů zmnožil a šířil se zákal; když však vás píseň volala svornosti do stanu, mocnosti děsil hrozivým celkem prý Slovanů. S každým se pojil, vaším jak on kdo byl vrahem, dračí jak on kdo mezi vás zasíval zuby; a když jste přece osud ten setřásli hrubý, mnohý z vás v kraji svobodném okříval drahém – největší zhoubu přivolal zrádců vám při práci. Však ještě stále srdce i duše z ní krvácí... Svět však jej poznal z tohoto řádění zkázy, které i v jiné mimo vás vtínalo drápy – vrahem tak světu zjeven je, strhnuv si kápi. A tak vám v nový, lepší den slunce již vzchází... Ruce si, bratří, podejte přes hory, přes brody, rozviňte prapor slovanské shody a svobody! 12.–15. VII. 1941.
71

PRESIDENT OBNOVITEL
V nejtemnější noci přišel Osud ze sna vzbudit jej a hrůzy tvář ukázat mu, kterou zříme posud, jak nám zjevila ji ranní zář. Zoufali jsme – orlem On však vzhůru vzlétl, do dáli i v šíř by zřel, kde a jak jen zhubit pekla stvůru, jež k nám vrhla první ze svých střel. Tak se vznášel širou nad Evropou, valný oceán též přeměřil, pátral, volal, hledal každou stopou mocné síly, jimž by uvěřil. A když k Evropě se zase snesl, z orla byl zas člověk nezlomný, který nikdy v díle nepoklesl, byť jej tížil balvan ohromný. Přišla bouře, třásla celým světem, mocné jeho přinutila vstát, stvůra zlá když ve dni věčně kletém na Prahy též sáhla majestát. 72 V třesku vřavy On vždy dnem i nocí dílo konal pro zem trpící, pracovníky volal ku pomoci – a hle, všude byli dělníci. A zas orlem vzlétal, k bratru obru letěl, ku Slovanstva východu – a ten obří ruku podal k dobru mučenému v hrůzách národu. A tak neúnavné práce ctitel v Prahu vrátil se zas, máj když zkvet’, drahý president náš Obnovitel. Veď a ochraňuj nás do sta let! Svobodu jsi obnovil nám zlatou – kéž by každý z nás se obnovil, by všem pravda, rovnost byla svatou, pro něž Ty v Své práci vždy jsi žil! 24. V. 1945.
73

K PRÁCI!
Ryk války oněměl, již děla dohřměla, Bůh seslal vražděným vzkříšení anděla. Srp, kladivo, žár ducha – k činu teď s presidentem pro otčinu! Vše k práci povstaň teď! Buď žena nebo muž, ať v zemi, na zemi ráz na ráz všechněm služ: Srp, kladivo, žár ducha – k činu teď s presidentem pro otčinu! Po Masaryku Beneš když nám volnost vrátil zas, všech svorná práce uvede nás v příští jasný čas: Srp, kladivo, žár ducha – k činu teď s presidentem pro otčinu! 22. IX. 1945.
74 III. JAN ROKYTA
[75] V osmdesátých letech minulého století stěžovával si Jan Neruda, že jeho dílo mizí jakoby do nějaké růžové, neproniknutelné mlhy, že kritika klade jeho feuilleton stále nad jeho poesii a že není přes svou pětadvacetiletou činnost doma dosti pochopen. Něco podobného by nám mohl vyčítat i A d o l f Č e r n ý – J a n R o k y t a. Básně píše již přes šest desítiletí, vydal jich přes dvacet sbírek, některé vyšly dvakrát i třikrát, některé byly rozebrány v prvních dvou měsících vydání, ale v dějinách písemnictví převyšuje v něm básníka stále Adolf Černý, vydavatel Slovanského Přehledu (1899–1912, 1925 až 1930), přední znalec Slovanů a slovanský publicista. Čtenářstvo není vinno, že stojí jako básník v pozadí, ale spíše kritika a literární historie. Málo vlídný a i nesprávný soud některých kritiků zobecněl a přešel z příručky do příručky, ač spravedlivost tu žádá revisi a rehabilitaci. Ale i tak je tu otázka, proč básník Rokyta nebyl v své době doceněn jako Černý publicista, proč nebyl stržen průbojným hodnotivým proudem, v čem tu byl jiný a proč ho nepozdravila avantgarda. V dobovém symbolismu a dekadenci nebyl Rokyta přes některé výrazy symbolista a dekadent. V tehdejším nadměrném ctění západu nebyl západníkem, ale opíral se hlavně o Slovany a zejména o slovanský východ. V době netradiční a často protitradiční byl tradicionalistou. V generačním zápase a odboji uchovával rovnováhu mezi tra- 77 dicí a průbojem, ctil Erbena, Vrchlického a Sládka. V tvarovém anarchismu byl ukázněný a formalistní, ve výrazové a obrazové složitosti byl prostý a volil často i methodu lidového podání, podržoval věcnost a střízlivost. V době hesla „umění pro umění“ byl nábožensky, národně a sociálně tendenční. V době neidylické propadal někdy čechovskému idylismu. I filosoficky, nábožensky a politicky byl leckdy v rozporu se svou dobou. V době, kdy si lidé přikládali masky, byli podvojní a potrojní a měli několikerou morálku, byl bez masky, jednosměrný, rozhodný a jasný. V pragmatismu, relativismu a probabilismu doby byl nekompromisní, jednotný a určitý. V dobovém aristokratismu byl demokratem a socialistou. V egocentrismu altruistou. V imperialismu zastáncem svobody každého, i nejmenšího. V individualismu kolektivistou. V nemasarykovské době masarykovcem. Doba byla nenáboženská anebo nábožensky lhostejná a zase klerikální, Rokyta byl theista, křesťan a český bratr. V nitzscheovském nadčlověčství uchoval si maeterlinckovský poklad pokorných. V dobovém soustředění k přítomnosti obracel zrak i k minulosti, vedle časovosti hlásal i nadčasovost. V politickém konjunkturalismu byl nekonjunkturní, nepolitik, nadstranný, nadosobní a přál reformním snahám (sociální demokracie, realismus). I osobně jako člověk byl umírněný. Proti dobovému pluralismu vášně postavil seraficky čistou erotiku: Madonu proti Venuši, 78 proti materialismu idealism a spiritualism, proti živočišnosti splynutí duší, proti sensualismu kázeň, ba až askesi. Proto připadal v své době jako zjev osamocený a osamotivý, zdánlivě nečasový, ne dosti včasný. Ztrácel se v zenitu Macharovy, Sovovy, Březinovy a Bezručovy tvorby. Připadal někdy i jako ozvěna jejich předchůdců, ač byl cele svůj, laděn jen na jinou tóninu. Proto lze jej snad uhodnouti lépe s perspektivy dneška, z pohledu na jeho celou činnost, z rozboru jeho celého díla, z vědomí jeho zvláštnosti, osobitosti a jedinečnosti. Klíčem k Rokytově osobnosti jsou jeho básnické sbírky, neskoupé na svéživotopisné prvky. Prokop Rybář jest docela průhledná básnická autobiografie. Podle nich byl Rokyta zprvu romantik, často máchovského a novalisovského typu. Jako bludný poutník hledal marně modrý květ své touživé představy. Chodil po hrobech minulosti a ztracených ilusí, nebyl v své době doma, hledal své citové podnebí někde v Itálii, třebas ve Veroně u Romeova a Juliina hrobu, či na Jadranu nebo i v Podšumaví. Připadal si Robinsonem, ztroskotavším u tvrdých skal a bez lodi na obzoru, a jelenem, štvaným do houštin samot. Jeho písně tryskaly ze slz, měl blíže k pesimismu a ke skepsi než k optimismu života. Žil jako prosté, luční kvítí bez tropického koloritu. Byl garborgovsky umdlená a prokletá duše. Vše mu vyznívalo v elegii a znělo jakoby z dálky, zmáhal ho cit. Svět mu byl labyrintem jako Komenskému. 79 Utíkal z něho k ráji srdce, k svým rodičům a sourozencům, ke vzpomínkám na ně, a pak k své milence a ženě. Žena mu připadala jakousi nadpozemskou bytostí, andělem z nebe, se smutkem v očích, poněvadž se jí na chladné zemi stýskalo po nebi. Byla jako bílá holubice s věčně zelenou ratolestí, jako bílá růže, bílá lilie, zjev etherický a serafický. Proto rámoval její obraz vždy přírodní nádherou, představoval ji v květech nebo v záření slunce a hvězd. Byla to Madona, Dantova Beatrice, Veronika, sestra utěšitelka, duše země a vesmíru, rodička člověkova spasení, bylo možno ji jen uctívat a zbožňovat. Proto mocnil na její počest a slávu obecně lidský positiv na superlativ, a ještě se mu zdály tyto hyperbolicky uctívající verše jako zpráchnivělé a blín, nestačil jí dost poděkovat za to, že povstal jejím vlivem z nížin pochybovačnosti a škarohlídství a odhodil z ruky hamletovskou lebku. Žena utvrdila jej i v dualistickém pojetí života, i v tom, že v tomto dualismu nadřazoval duši nad tělo a že duchovnost kladl vůbec nad moc a sílu. Proto věřil františkánsky i v duši zvířete i byliny, země i vesmíru a věřil i v posmrtný život, protože se ze života nemůže nic ztratit, vše se jen přeměňuje a obrací v jiný tvar, mrtví se tak vracejí zase k zemi. Přikyvoval v tom moudrosti prostých lidí, kteří za pluhem, s kosou a se srpem v ruce snášejí vše bez hlesu jako jejich pole rozbrázděné rádlem nebo pokosené klasy. Podobnou sílu načerpával Rokyta i v přírodě, zejména 80 v lesních hvozdech nebo u moře. Tam pociťoval dech věčnosti a uvěřil i v další trvání lidského ducha, splývajícího a rozplývajícího se ve vesmír. Tam byl nejšťastnější a oprošťoval se od všech stínů civilisace. Tu našel vždycky harmonii v pociťované disharmonii života. Filosoficky utěšovala jej i bible a náboženství, zejména Kristus podle evangelií a jeho nejbližší podobenec Hus a Komenský. Zapůsobil tu svým pojetím křesťanství, husitství a bratrství i Bílek a jeho Chýnov. Kristus byl Rokytovi nejvyšší lidský pomysl, ale uznával jeho umírání za člověka stále marným. Spasení pro člověka přes uplynulých devatenáct set let ještě nepřišlo. Zavinil to rozpor jeho učení a křesťanské, zejména kněžské praxe. Kristovo slovo nestalo se stále dosud tělem. Proto je křísil Tolstoj v původním znění a proto chtěl vzkříšení Krista i Verlaine a Salus. Rokytovi se zdálo, že Kristovu pochopení u nás vadí nejvíce klerikalismus a militarismus, šavle spojená s kropáčem, vraždící lidi i národy ve jménu Boha se slovy: „Miluj svého bližního!“ Toto spojení vojáka a kněze sneslo i zotročování lidí a rozlišování pánů a otroků, podporovalo prohnilé státní a sociální řády, udržované dynastiemi a byrokraty, dopustilo i stálou nesvobodu člověka a národa. Rokytu rozčilovaly tyto rozpory nejvíce v jeho rodišti, Hradci Králové, v městě Žižkově, kde městskou dominantou byl jezovitský kostel a tiára. Dnešní pravnuci hra- 81 deckých husitských a bratrských předků snesli klidně tuto přeměnu svého města. Rokyta, čestný občan Hradce Králové, věnoval rodišti svou báseň Žižka proto, aby se mu míhal slepý hrdina stále na obzoru, aby oživoval velkou minulost, aby vedl k vnitřnímu jednotnému životu a překlenul dvojakost, do níž dnešní Hradečané upadli Bílou horou. Rokyta včetl se tak usilovně do českých reformačních památek, že přítomnost viděl jejich hranolem a dobový kompromis odsuzoval pro náš necharakterní poměr k minulosti. Stále jsme o minulosti mluvili, stále jsme se jí dovolávali, byli jsme slovy husity a patřili jsme již cele Vídni a Římu, Habsburku a papeži. Proto se rozhodl Rokyta vytvořiti jakousi českou legendu věku, obraz našich dějinných vrcholků, představený Husem, Žižkou, Komenským a bělohorským a pobělohorským obdobím, aby kontrastem tehdejška a dneška ukázal, kde je dnes naše myšlenkové místo. Na pamět pětstoleté Husovy smrti vydal Zpěvník o Janu Husovi, soubor básnicky zpracovaných výjevů z Husova života a utrpení, od dětství po Kostnici. V dramatických dějových výsecích vzrušoval tu čtenáře obrazem Husovy neústupnosti od pravdy a soudem jeho přátel a nepřátel. Vyzvedl vše, z čeho si může vzíti současník příklad a čím žije Hus v nesmrtelné další paměti. Již tu pojal Husa jako druhého Krista. Ještě patrnější je to v jeho rozlehlé epické básni Hus z téže doby. Tu jsou přímo chtěné obdoby ze života Kristova, projadřované a sklá- 82 dané podobně jako v passionálech. Ale tento Hus je daleko duchovnější, prosvítá jím řada nejúčinnějších thesí z jeho díla. Stavivo k básni je přímo vybíráno a přebíráno z myšlenkové podstaty jeho jednotlivých knih, někde skoro v doslovném znění. Také studijní materiál prozrazuje tu velikou autorovu sčetlost v husovské literatuře. Ohniskem básně jest Husovo universitní působení, hlavně jeho úsilí o kutnohorský dekret a jeho protiněmeckost, pak problém Kostnice, zejména Husovo pevné lpění na víře přes všechny nástrahy. Někde má báseň až dramatický spád, ba i dramatickou výjevovou výstavbu, jsou tu i monology a dialogy. Ovšem Hus je tu podobným dramatickým rekem jako Kristus. Má jen kladné prvky a tím jest jeho dramatičnost jen poměrná. Protějškem k Husovi zbásnil Rokyta Jana Žižku, našeho bratra věrného, „muže činu proti Husovi, muži myšlenky“. Kde Hus bojoval slovem, tam pokračoval Žižka v boji činem. Vyháněl svatokupce z chrámů a vypaloval nepřátele husitské víry. S heslem „Kupředu!“ valila se jeho válečná vozová síla po zemi i po sousedních zemích a roznášela povědomí o Husově myšlence. Zvláštní epickou básní poctil Rokyta i popravené pány na staroměstském náměstí. (Na staroměst. rynku, 1918). Oběti světové války připomněly mu Bílou horu a její důsledky. Znázornil tu dobovou rozepři českých pánů s násilným katolicismem a s dynastickým násilníkem. Čeští páni poznali pozdě vinu svých předků, že se katolíkům, Něm- 83 cům a panovníkům dosti nebránili a že to nyní zaplatili hrdlem a statky. Zemřeli za boží zákon, ale jen tělem, duch jest nezničitelný. Pány zabijí, ale lid a hlavně oráč tu zbude přes všechny děsné rány, jež ještě na národ přijdou. Lid jest a bude nevyhubitelný, i kdyby ho týrali sebevíc a dřeli mu řemeny s těla. Vše, co Bílou horou bylo utraceno a padlo, padlo jen na čas, ožije a ožije i to, več popravení páni věřili. České protireformační utrpení zobrazil Rokyta v Alžbětě Šramínově (1919). Na Hradecku v Radikovicích a v okolí Libčan žily rody, jež se s Bílou horou smířily a nesmířily. Stávalo se, že v tomže manželství žili členové obou vyznání, tajní nekatolíci a katolíci, a že muž, katolík, dovedl udati ženu, lpěla-li na Kralické bibli. Děti z takovýchto manželství ubíhaly často do vyhnanství, a potajmu při návratu byly chytány a mučeny pro víru. Rokyta vybral si takovýto případ a chtěl na něm ukázati, co dovedli naši předkové za pevnost v zděděné a po Bílé hoře zakázané víře vytrpěti, jak se tu zapodobali Mistru Janu Husovi, z jehož šlépějí vystoupit zakazovalo jim svědomí. Byli přesvědčeni, že ducha nelze nikomu zabít a že husitského ducha přenesou vítězně do nových dob, kdy ožije zase náš posvěcený národ. Typ takto pronásledované mladé dívky vybral si Rokyta proto, aby přesvědčil současnost, že máme k minulosti povinnost a že nás hrdinství předků zavazuje, abychom neustupovali násilně vnucené víře a nepřisluhovali těm, kteří 84 naše předky vyvražďovali pro víru. Rokyta myslil na to zejména v první světové vojně, jako by chtěl takovýmto příkladem nepřímo na náboženském případě varovati naše lidi před přisluhováním Habsburkům a tehdejší válce vůbec. I v této době vyčítal současníkům, že zapomínají na reformaci, že otcové odešli za pravdu z vlasti a propadli hrdlem i statky, a my se po staletích s jejich vrahy smiřujeme. Nepřátelé zmrzačili náš národní strom, převáděli jeho mízu v cizí stromy, a my jako bychom toho byli zapomněli. Nebouříme se ani proti Vídni, ani proti Římu, ač bili naše husitské a bratrské předky pruty železnými. Odcizili jsme se těmto předkům, holedbáme se, že máme Husa v srdci, a zatím držíme s církví, jež pokořila jeho pravdu. Národ nesmí býti ani tu pokrytcem a zrazovat svou lepší minulost, nechce-li propadnout smrtelným kazům. Naše nelogičnost vůči minulosti, naše otročení mocnostem, jež kdysi podlomily naši sílu, naše dvojakost, chvíli husitská, chvíli protireformační, zvrhla naši povahu. To si musí národ uvědomiti zejména na přelomu století a doby. Vedle náboženství trpěla tím celá podstata našeho bytí. Vídeň a Řím poškodily nás i sociálně. Zbylý selský a dělný lid nám zotročily, vočkovaly mu jed poroby a pokory, odvedly jej od Husovy pravdy a od rozhodného boje za pravdu vůbec. I tu musí nastat obrat, i tu musí si zamilovat lid svou pravdu, t. j. plné právo na volný život tak jako Hus, a nesmí od ní již nikdy odstoupiti. 85 Proto vítal Rokyta každý revoluční závan proti starým řádům, proti dynastiím a vyšším pánům, pokud znamenal obrat v prospěch malého a chudého člověka. Když začal nový lidový vzruch v Rusku roku 1905, pozdravoval jej Rokyta, protože se těšil, že vyvstává na obzoru krvavá bouře, před níž pány otroků již neochrání zapálená hromnička jako dříve. Připadalo mu, jako by se bylo splašilo na tisíce koní a letěli rozdrtit každého, kdo se postaví v cestu osvobozenské lavině, jež se již dala v osvobodivý pohyb v prospěch malých z lidské společnosti. Lid, podobný biblickému Samsonovi, doposavad otročící pánům, vzepřel se nyní konečně, shazuje okovy a brzy zhroutí paláce, jež ho jařmily. Ruskou revoluci slyšel básník až u nás, slyšel i návrat uražených a ponížených karavan ze Sibiře, hučely jako orkán, uváděly v pohyb armády lidu, hradby jeho otroctví již padaly. Rokyta prorokoval, že nebude již dlouho žezla a moci, aby jim vzdorovaly. Slovanský obr dosud spal, ale nyní nelze jeho příboji již vzdorovat. Rokyta vytušil již roku 1905 a 1906 příchod veliké příští slovanské doby, lámající všechna lidská pouta a shazující zlaté koruny s hlav despotických monarchů. Rudý prapor, nesený lidovým množstvím, prorokoval mu čas, kdy bude konec všem privilejím na světě. Velký zápas, začatý Husem a Chelčickým, vedený v prospěch chudého člověka i Komenským, započal znovu a bude tentokrát dobojován. Rokyta pozdravil jej celou bytostí: „Zde jsem a volám ze všech sil té moci, jež 86 můj lid drtí; kdo vám dal právo, vrahové, aby byl člověk člověku katem? Nebudete vítězi! Mého lidu nezdoláte! Nic vám nepomohou řetězy! Zde od východu se vlna blíží, z širé Rusi! Bodáky příboj nezdrtí! Kdo utiskovatel, dělej kříž!“ Básník, jenž si dosud vybíral z naší reformace nábožensko-mravní prvky, vyzvedl nyní najednou sociálně revoluční dech našich reformátorů a vhodil jej jako nejkrásnější dějinnou tradici v lid, zápasící o lepší a důstojnější život na tomto světě. Český bratr stal se sociálním buřičem a přihlásil se k husitským mstitelům za každé lidské bezpráví. Opřel se o sociální podlohu naší reformace. Proklínal-li válku jako zlo, požehnával sociální zápas za právo utištěných, to byla válka proti nejstrašnějšímu lidskému zlu, ta připadala mu posvátnou, tomu bylo vší mocí odpírat! Proto pozdravil i náš zápas za všeobecné hlasovací právo roku 1906. Vítal vzbouřené masy na pražské ulici, viděl v tom počátek osvobozenského pohybu, jenž se již nezastaví a osvobodí národ i dělný lid. V srbsko-turecké a bulharsko-turecké válce roku 1912 viděl naplnění svého očekávání. Černohorec, Srb i Bulhar zmocňoval se půdy, jež mu patřila. Stará Evropa začala se otřásat v svých pochybených základech. Vyvstával nový, svobodný Balkán a otřásal i Polskem a Čechami, aby se probudily také k očistné a osvobozující bouři. Rokyta vzpo- 87 mínal přitom na Svat. Čecha, jenž toto vše předpovídal. Jeho Písně otroka stávaly se pomalu nečasovými, otrok byl osvobozován a konečně osvobozen. Světová válka stvořila i naše hrdiny a osvoboditele. Kročeje velkých představitelů národa, Husa, Žižky, Jiřího z Poděbrad, Komenského a Karla Havlíčka Borovského ukazovaly jim jedině možnou cestu, od Vídně a od Říma. Rokyta byl šťasten, že odboj za hranicemi vedl Masaryk s Benešem a se Štefánikem a doma Jirásek. Byli k tomu svou všechnou prací povoláni a byli zárukou, že započaté dílo vzpoury se za pomoci legií i zdaří. Se Smetanovou Libuší a se Smetanovým Blaníkem v duši očekával od veliké osvobozenské chvíle, že Bílá hora bude odčiněna a že bude možno zazpívat písně osvobozeného otroka, či vlastně lépe české písně svobodné. Rokyta nepomyslil přitom nikdy, že by mohla býti naše svoboda ještě jednou ztracena. Chystal se oslavit r. 1938, její dvacetiletí. Ale oslava se náhle zvrhla v největší starost o národ, v tragedii našeho pohraničí a v ohrožení naší svobody vůbec. Od jara roku 1938 stavěl se na ohroženou hranici na stráž, varoval Němce před přepadem, volal Slováky k jednotě, věřil, že v jednom houfu všichni přece svou pravdu obhájíme, že snad i Slované nám pomohou a že budeme zachráněni. Tyto naděje byly marné. Osvobozený otrok měl býti zase otrokem porobeným. Pravda tentokrát podlehla. Ale Rokyta věřil i tak, že jednou zví- 88 tězí, věřil v mládež, že bude o to pracovat. Zbylo u nás dosti „věrných a odhodlaných“, kteří to dovedou. Třebas jsme byli zbaveni ochranných hor, přirozené hradby svých zemí, třebas jsme se ocitli zase na křížové cestě k nové Golgatě a k děsnější Bílé hoře, Rokyta věřil, že i nastalý Velký pátek se změní v Bílou sobotu a že nevyhraje Antikrist, rozkročený po Evropě. Smetanův Blaník a Smetanova Libuše se svým finale utvrzovaly jej v naději, že porobený otrok bude přece ještě jen a brzy svoboden. Tato víra stala se roku 1945 skutkem a dala básníkovi nový podnět k druhým písním osvobozeného otroka, k velkému magnificat všem dobrým mocnostem světa, že nám nedaly zahynouti, protože jsme si nedali zahynouti sami svou vzdornou silou a svým hrdinným utrpením. Všecka tato Rokytova básnická ideologie prokazuje, že básník kladl vždy národ a jeho svobodu nad svou osobu a že ji viděl zabezpečenu především v duchovním a sociálním osvobození lidu. Myšlenka převládla mu tu nad formu, ač byl jinak tvarově velmi pečlivý. Třebas se dává skladba jeho knih často unášet náhodnými nárazy, přece skladba jeho jednotlivých básní je vždy ukázněná a záměrná. Tvar je tu předpokládán jako samozřejmá tvůrcova povinnost. Rokytovy básně nejsou plod kombinujícího rozumu, jsou dílo okamžikového vznětu, nejčastěji někde ve venkovském zátiší v době odpočinku. Proto mají bezprostřednost a dýchají kouzlem prostředí vzniku, ať to bylo na Dobřívsku 89 či na Písecku, na Jadranu či v Italii. Jsou působivé opticky i akusticky. Oblibují si kontrast barev (barva černá, fialová, rudá a bílá) a příměry z přírody a ze života (nebes kajícný šat, bílá oblaka v říze neofitů, měsíc stříbrná hrobka života, zrak s atropinem touhy, vdova jeseň, dívka bělásek, moře louka zdobená kvítím se sněhobílým rojem motýlů). Vyslovují přírodu člověkem a člověka přírodou (myšlenky v hlavě rojí se včelami a bojují žahadly). Vidí přírodu směsicemi barev, hlavně v bezmoci vyslovit vidinu lidským slovem (liliová, modrá, opálová, smaragdová, blankytná, olivová Adrie). Jsou i akusticky účinné. Hrají si s hláskami podle rázu zvuku, jejž mají sugestivně zachytit (šelestí dešť). Seskupují sugestivně i samohlásky, chtějí-li naznačit některý optický jev, mocněný akustickým dopadem stejných samohlásek (oblaka táhnou nad hlavou dálavou, oaa aou aaou aaou). Mají melodiku lidové písně, vyslovují-li lásku či podobný vzrušený cit. Sloky jsou rozmanité, nejraději dvou- až šestiveršové, nejčastěji jamb a trochej, někdy i daktyl, často blankvers, rým střídavý a sdružený, verš hutný, pádný, zejména v sociálních námětech jak dopad kovadlin, jak výstřely, nebo jak údery poplašných zvonů. Rokytová forma není nikde a nikdy násilně hledána. Rozumí se samo sebou. Přiléhá k situaci, k náladě. Je organická, jaksi samozřejmý doprovod obrazeného života. Nálada, psychologický účin básně a její ideologie se svým časovým i nečasovým zaměřením jsou však tak suges- 90 tivní, že čtenářův duch jest strháván více jimi než hrou veršů a rýmů, ač i tu by mohl sledovat s požitkem souzvuk ducha i slova. Je opravdu zvláštní, že Rokyta stojí zdánlivě tak dlouho stranou kritického a literárně dějepisného docenění. Málokdo poznámkoval vzrušenou dobu tohoto století s takovou vášní a s takovým básnickým porozuměním. Málokdo také tak statečně bojoval za naši svobodnou budoucnost. A k tomu přiléhá i jeho uvědomělý a nebázlivý boj publicistický, za nás i za Slovany. Černý viděl tu jako málokdo jiný jasně do daleké budoucnosti. V době, kdy na př. mnozí u nás spoléhali ještě na carské Rusko a nedovedli si bez něho představit budoucí slovanský život, byl to právě Adolf Černý, jenž od počátku proti němu bojoval a spoléhal jedině na osvobozené masy lidu bez pánů, s nimiž budeme mít my, Slované, všichni k svobodě blíže. Naši toho vzpomněli nejednou ve svých londýnských úvahách o hlavních problémech slovanské politiky a byli vděčni Adolfu Černému, jako „jednomu z těch, kteří uměli proniknout do hloubky všech slovanských otázek a problémů“ a kteří se přitom „neodchýli-li od naší tradice a od našich ideálů“. Rokytovy směrnice byly od počátku přesné a správné. Proto se dodělaly zrovna s matematickou jistotou výsledků. I to zvedá se v pozadí jeho dobře promýšlené básnické dráhy. I tato dobře namířená dráha musila dojíti k vysněnému cíli. 91 Rokyta psal na konci první světové války tklivý pozdrav stařičkému Adolfu Heydukovi a blahopřál mu k simeonské radosti, že jeho oči uzřely požehnanou radost našeho osvobození Tento pozdrav dal by se po děsnější válce opakovat i Rokytovi. Rokyta dožil se však ještě i čehosi většího: vítězství Slovanstva nad němectvem, spojení Slovanstva a jeho solidaritu pod Ruskem, naplnění Kollárovy myšlenky vzájemnostní. Stalo se, co si Kollár přál: Slovani nejsou již podnoží cizího, jsou samopány ve svých zemích, a není mezi nimi pánů a otroků, každý, i nejprostší a nejchudší jest samopánem. K tomu všemu přispěl publicisticky a básnicky i Jan Rokyta. Jeho nová kniha jest, doufám, již definitivní tečkou za jakoukoliv porobou u nás. Dovedeme-li si ovšem spravedlivě a bez jakéhokoliv násilí jeden na druhém vládnout sami sobě. Za to jsme odpovědni dějinám i budoucím pokolením, a za to děkujeme i Janu Rokytovi, jenž se o to vše zasloužil a jenž nám tuto odpovědnost přikazuje jako svůj odkaz.
Dr. Albert Pražák
92 POZNÁMKY
K TITULNÍMU LISTU:
Jindřich Vodák dne 19.VIII.1939 v posudku o mé sbírce „Věrní a odhodlaní“ i o jiné mé činnosti mně na konci přál, abych ještě napsal „Nové písně osvobozeného otroka“, čímž bylo řečeno, abych se dočkal osvobození. Dočkal jsem se, díky Bohu, ale Vodák, žel, již 10. IV. 1940 zemřel. Vděčně ho budiž vzpomínáno za jeho vážnou, vždy přímou a nesmlouvavou, ale spravedlivou a nikdy stranickou kritickou činnost, jíž sloužil naší literatuře i divadlu.
K BÁSNÍM:
VĚRNÁ DRUŽKA
Na požádání o příspěvek poslal jsem tuto báseň Anně Ziegloserové pro č. 1. „Ženského obzoru“ na rok 1940. Uvítala ji srdečným dopisem, dostal jsem později také oklep, ale s poznamenáním, že censura báseň nepropustila. Zanedlouho potom byl časopis zastaven. Anna Ziegloserová byla 11. VI. 1942 zatčena a již 3. července (podle zprávy gestapa) zastřelena. Po zatčení až do posledního okamžiku života byla statečná a ještě jiné vězněné ženy povzbuzovala. Čestná jí bude pamět nejen jako vážné spisovatelce (autorce románu „Bóra“ atd.), ale i jako neohrožené mučednici za vlastenecké smýšlení.
Ó, SLYŠÍM TEBE, AMOSE!...
Podnět k této básni mně dalo poslání „Církvi anglikánské, zmítané dosud rozmanitými bouřemi“, úvod to k „Napomenutí církvím“ (1660). Viz J. A. Komenského „Poselství Jednoty bratrské“ v překladu Dra J. Hendricha. (1940, nakl. Kalich.)
[93] HRADECKÉ VĚŽE
gotického chrámu sv. Ducha (v němž byl původně pohřben Žižka) jmenují se Červené, neboť chrám byl ve 14. století vystavěn z cihel a neohozen. Vedle chrámu byla v druhé polovině 16. století postavena věž z pískovce, i říká se jí Bílá.
PŘEDTUCHA
byla napsána po vypovězení války Sovětskému Rusku.
MILIONY BRATŘÍ
Báseň napsána po přání skladatele Jarmila K. Burghausera ke zhudebnění. Po ní teprve jsem psal další „Nové písně“.
DĚTI, DĚTI!
Psáno do pamětní knížky malé Evičce Bartuškově v Písku.
KOMENSKÝ
Míněn jest Rembrandtův obraz „neznámého starce“ v Galerii Pitti. Čech v něm na první pohled poznává Komenského, jak zjistil již Gustav Jaroš. – Jedině tato báseň mohla býti za války otištěna (v „Jednotě bratrské“); censura v ní patrně nevytušila povzbuzující význam pro tehdejší naši hroznou přítomnost.
[94] OBSAH
I. Z NOVÉHO OTROCTVÍ
VĚRNÁ DRUŽKA13 PANE, ODPUSŤ JIM...15 HORY, NAŠE HORY!17 PATNÁCTÝ BŘEZEN 193919 VELKÝ PÁTEK22 PÝCHA24 DEN SVOBODY 193926 POLSCE28 NEBYL STVOŘEN ČLOVĚK...30 DLOUHO-LI JEŠTĚ?32 BĚDA!34 BUĎ VŮLE TVÁ...38 PRYČ ODTUD, SATANE!40 MÁ JEST POMSTA!42 Ó, SLYŠÍM TEBE, AMOSE...44 PATNÁCTÝ BŘEZEN 194246 HRADECKÉ VĚŽE48
II. DO NOVÉ SVOBODY
PŘEDTUCHA57 HLAVY VZHŮRU!59 MILIONY BRATŘÍ61 DĚTI, DĚTI!62 KE KOŘENŮM!63 KOMENSKÝ65 ZVON67 POCHODEŇ OTCŮ68 ROZVIŇTE PRAPOR SLOVANSKÉ SHODY!70 PRESIDENT OBNOVITEL72 K PRÁCI!74
III. JAN ROKYTA
POZNÁMKY93
[95] Autor JAN ROKYTA (ADOLF ČERNÝ) Název NOVÉ PÍSNĚ OSVOBOZENÉHO OTROKA Doslov o autoru PhDrPhDr. ALBERT PRAŽÁK Vydal KALICH V PRAZE II. Roku 1946 Vytiskl grafický ústav J. OTTO & RŮŽIČKA V PARDUBICÍCH Obálku a kresby navrhla ZDENKA BURGHAUSEROVÁ Vydání PRVNÍ Cena Kčs 40·– BROŽ.
E: tb; 2006 [96]