POLSCE

POLSCE
Spanilá Polsko, nešťastná paní, znova tě ztýral odvěký vrah... Zbloudilý syn tvůj spojil s ním dlani, aby tvou sestru pokořil v prach, aby ji ztýral mukou až k smrti, do jejích vlastí aby se vkrad’... Vědět moh’, bludný, potom že zdrtí, Polsko, i tebe krvavý kat. Vezme ti moře, všecky tvé řeky, Varšavu, Krakov, města tvých měst, do nich, kde vládlas, trpěla věky, slavit že bude vítězný vjezd s požárů dýmem, v dětí tvých krvi, pyšný a zpupný, jako vždy byl – jako kdys brát chtěl život tvůj prvý, že ti chce vzít i ten, jenž ti zbyl. Grottgera tvého obrazy vojny ožily zase, zjevy tvých muk; z očí zas plyne slzí proud hojný, ruce tvé v poutech, za plukem pluk hrozný se zhouby valí v tvou zemi, bílý tvůj orel krev je a krev – 28 k nebi se zdvíhá pohled tvůj němý, Jeremiášův zase zní zpěv... Pojí se s žalným zpěvem tvé sestry, bludný tvůj syn již pomohl klát – bude však obou prapor zas pestrý v svobodné vlasti svobodně vlát. Svobody den tak žalostný nyní přinese zase radost a jas – zažene tmy, jež sestry teď stíní, vážně však také poučí nás: Svobody vaše sestry jsou rodné, bez druhé jedna nemůže žít – hyne-li jedna, do roka, do dne musí i druhá hynout a mřít. Tatry ni Olza nesmí nás dělit: přes hory skalné, přes úzký most spojené dlaně mohou vždy čelit osudu dneška pro budoucnost! 28. X. 1939.
29