KOMENSKÝ

KOMENSKÝ
Kdys v dálné Florencii na prahu můj stanul krok, kde z hloubi síně z obrazu se kdosi vážně díval. Prý stařec neznámý, děl katalog. Mně citů příval však pravil, dobře žeť mi znám, kdo Bohu na úrok svůj každý dával čin, žeť zde jak z hlubin věků patří v mou duši, nejvýš kdo se k nebi vznesl z dávných Bratří. Bůh dal mu srdce po obecném dobrém toužící, ač pít dal také kalich hrůzy v labyrintu světa: dal zřít mu, co kdy miloval, že po všem snad je veta, hůl vyhnance žeť za vše dostal s jiných tisíci, žeť hasnou lampy jejich, poslední též padá svícen, ač světu zářit bílý plamen ždál, jenž na něm vznícen. Svůj trpký kalich v dlani, on přec toužit neustal, kam dobra potůček, jenž z Boha plyne, dál jej vodil: jda při něm, pro jiné vždy rozmnožoval z Boha podíl, jenž tím přec nemenšil se, v strom vždy větší vyrůstal. Tu k mocným spěl, by ku pomoci přišli jeho lidu, tu truchlivému v opuštění přispěl snášet bídu (vždyť za chudé psal ještě v mladosti list do nebe) – tu k divadlu všech věcí zval a vodil své i cizí, je učil mládež vést, z ní lepší rod by vzrůstal, ryzí, 65 jenž po jednom by potřebném jen toužil pro sebe: vždy k Bohu lnouti věrou, láskou, doufáním i činy a v hrůzách směřovati bezpečnosti do hlubiny... Ač z vichřic všemu světu hledal cestu k pokoji, ač v cizích národech byl zmítán světa ve mumraji, přec vždy se duší, srdcem vracel k národu a kraji, jichž jazyk milostně mu zněl i v hrůzy příboji – a ještě v smutku rozžehnání volal v časů zlý rej: „Živ, národe buď posvěcený Bohu, neumírej!“ 1. III. 1942.
66