15. BŘEZEN 1942

15. BŘEZEN 1942
Z věčnosti zas přišel měsíc naděje, ptáci pějí, tuší úsměv vesny – pro nás však jsou ještě sněhu závěje, jimiž zavál nás den hrůzy děsný. V zlobě zvolil si jej odvěký náš vrah, zosobněný v šelmu ze Zjevení: v měsíc naděje nám zasil smrti strach s chechtem, pro nás že již jara není. Smrtící hřeb vrazil v předjaří nám střed, krvavá by rána vždy v něm zela, aby, staletí byť odvedla nás vpřed, v den ten srdce naše krvácela, jako krvácela v osmý listopad, cizí spár jímž pronikl v náš osud. Přec však není s to nás k mrtvým zakopat: březen zůstane nám, čím byl posud. Z ducha našeho v něm vzešel muže zrod, proroka kdys hněvu za vichřice, jenž nás učil, kterak přejít krve brod, bychom nezhynuli, zoufajíce. 46 Z ducha našeho v ten měsíc jiný vstal k životu, v němž pravdu hájil, hledal, v boj též za ni šel a nikdy neustal, dokud jasné vítězství Bůh nedal. Tak, byť cizí spár nás dusil v předjaří, nezhyne v nás přece jara tucha – setřást lupiče se přec nám podaří, jaro z našeho nám vzejde ducha. Nedá sic nám zapomenout hrůzy dne, nikdo však jím příště nezavzlyká – jen nás napomene, v život pobídne stopou Komenského, Masaryka... 15.–19. III. 1942.
47