PÝCHA

PÝCHA
Pýcha s hlavou nad vše pozdviženou rozhodla se nebetyčnou věži sobě zbudovat – zvuky trub již, kotlů znějí mnohohlasé, sluhy svolávají v udýchaný chvat. Pýcha velí – a již, ku pomoci zradu, stráně jiným drahých hor i temena, skály žulové, vše bráno do základů, aby na nich vzrostla věže vznešená. Vsi a dědiny i městečka a města zdivem, cihlami jsou Pýchy zedníku – Jehovy již pro ni není, nepotrestá stavitele pomatením jazyků. Výše stavba roste, přepevně ji ztmelí půda jiným drahá s krví, slzami, jež v ní tekou proudy po čas stavby celý, provázeny vzdechy k Bohu nad námi. Vzdechy, jejich svoboda že, jejich práva v poutech, pošlapány dole v sklepeních, křivdami co roste mocné věže sláva, ve výši co Pýchy rozléhá se smích. 24 Nové hrůzy stále výš a výš se vrší, málem oblaků již dotýká se věž – ještě výše však, až tam, kde hvězdy prší, chce ji vznésti Pýchy násilí a lež... Vichřice však velké vanou ve vysoku – až Bůh pokořených rozkáže jim vstát, na věž Pýchy vrhnouti se v bouře skoku, navršené hrůzy bude hrozný pád! 25. X. 1939.
25