PATNÁCTÝ BŘEZEN 1939.
Den.
Sněhová vichřice hrůzy od Bílé hory se žene
osudnou, proklatou plání; vrhá se v alejí sněti,
pupeny na nich mrazí předjařím neprobuzené,
na Hradčan staleté zdivo zběsilým útokem letí!
V úžasu spatřují oči bouři, jíž nezřely dosud,
letící na bílém koni v haleně s bílými cípy,
bělostné rozvláty vlasy, jak ji sem přihání osud,
když jsme již čekali jaro... Zatím ty ledové šípy!
Sněhové přívaly buší do oken, v bělmo jim kalí
zřítelnic průliny jasné, mění je v ubohé slepce.
Marně lid okny ven zírá – bílé tam temno vše halí,
nelze jím proniknout očím, zapadlým v zděšené lebce.
Namísto pohledů, jaké jindy se jevily oku,
duše teď minulost vidí: na pláni pode zdí nízkou
Svobodu skonávat českou kopími žoldnéřů v boku –
minulost dalekých věků, nyní tak žalostně blízkou.
Žaláře, popravy, hrůzy, dragonád zlověstné jízdy,
svírání svědomí v pouta, šlehání pruty a biči,
19
vyhnanců tesklivé, chvatné loučení s rodnými hnízdy –
všecko tu před okem duše, všecko tu pláče a křičí...
Bouře dál zuří... Zda je to vichřice božího hněvu?
Či snad to ďáblova smečka zemi nám nejdražší orá?
Duní tu železné vozy, blíží se v hluku a řevu...
Bože, snad nová to zase, hroznější Bílá je hora!...
Noc.
Jaká to byla noc, ach! Do jedné, do dvou a do tří
zmítat se na loži, bdící pohlížet děsivé do tmy!
Za takých bezedných nocí plíží se k loupežím lotři –
zjevy jich kreslí si duch, až na čelo vyvstává pot mi.
Železné šišáky, meče, k rameni muškety, kuše –
chodili kdysi tak loupit zlato a stříbro a zboží.
Zjevům té noci toť málo: se vším chtí loupiti duše,
ducha té otčiny s nimi, celou též zemi tu boží.
Ženám jdou odnímat muže, mateřským náručím děti,
jazyk všem dusiti v hrdle, káceti vše, co nám svato...
Hrůzy té bezedné noci množí se do čtyř a k pěti,
před oči staví, co všecko má nám být loupežně vzato...
20
Bouře se ztišila, noční příšery dále však hrozí,
rodí se ze tmy a množí, za zlobou vyvstává zloba –
teď jak když do noci duní železné, drtivé vozy...
Otřesy zachvěl se dům – a hrůzou mne objala mdloba...
Procitnuv užasle zírám – bylo vše spánku jen snění,
za dne ta sněhová bouře, za noci řádění lotrů?
Modré je bez mráčku nebe, na všem svit zářivý denní –
sluncem sníh na okně taje... Krůpěje potu si otru.
Sněhový povlak mi svědčí, bouře že nebyla ze sna,
teprv že uzříme, co vše kolkolem bylo v ní zdráno.
Slunce však úsměvem těší, noc že přec minula děsná –
dlouhé že není tak noci, aby zas nesvitlo ráno...
11. X. 1939.
21