HORY, NAŠE HORY!

HORY, NAŠE HORY!
Hory, naše hory, prý jste v cizině? Prý se převalilo přes vás cizí moře, nové nakreslilo břehy otčině, v nichž se krčit budem v bázni, u pokoře? Velcí světa páni prý tak rozhodli, moři vzbouřenému vůli ponechali, co chce bráti, aby bralo – v pohodlí, v míru aby mohli žíti oni v dáli. Moře toho pán a mocný kouzelník prutem čarodějným máv’, a slova kletá moři kázala dát novým břehům vznik, aby zmizela mez naše tisícletá... Ať však obrátím se vlastí kamkoliv, pokud prý ji moře ještě nezalilo, odevšad zřím hory, jako stály dřív: hvozd se na těch černá, na těch sněhem bílo. Hory mého mládí tam se modrají, jejichž Obří důl nám poslal rudé Labe, hory též, kde Bratří snili potají, Orlice kde pije vody své, ne slabé – 17 slunci vstříc když půjdu, témě Praděda uzřím zadumaně hledět na Moravu – za sluncem-li dám se, tam zas pozvedá Zvičina i Ještěd svoji českou hlavu – země dál se vlní k hradbě Rudohor, Čerchov zírá v Chodů drahý kraj, byť malý, Jezerní se stěna tyčí v mraků spor, Boubín Nerudův mlh čepičkou se halí. Ejhle, naše mez, již stavěl světů Pán, bychom orali zde na pozemském lánu – každý z nás by, třeba zlobou podupán, znova k dílu vstával podle Jeho plánu. Jiných mezí nikde nezří český zor, zakalený slzou nesmírného bolu – hory, naše hory, dané za obzor českým zemím, dále shlížejí k nám dolů. Přijdeme k vám, přijdem, až Pán povelí, mladí, staří, děti u sevřeném proudu – meze překročíme, v nichž nás drželi, až Pán spravedlivý povolá vše k soudu... 14. X. 1939.
18