POCHODEŇ OTCŮ

POCHODEŇ OTCŮ
Otců pochodeň jsme nesli po věky, kterou vznítili, by plála jim i dětem v síti cest i necest, pletoucích se světem, aby stihli pravý cíl svůj daleký. Z hranice výš ještě vzrostla plápolem, kterým planul duch, jenž smrtí těla nedal zděsit se, by zapřel pravdu, kterou hledal – zářila pak věky světu kolkolem. Žádostivce moci světlem děsila, také hloupost, kterou záře nepokojí – vzhůru jsme ji nesli v dlouhém s nimi boji, dokud nesrazila v zem nás přesila. Temno zahalilo potom zem i nás, pochodeň když, jak se zdálo, uhasili – my však pod skalami, v sklepích s ní se kryli, až jsme před světem ji vznesli vzhůru zas. Poraženi znova třeba na hlavu světa násilím a vrahů zlobou lačnou – až se vůle Páně znaky jevit začnou, s pochodní svou půjdem zase v dálavu. 68 Byť i všemu světu konec náš se zdál, my svou pochodeň si v srdcích zachováme – nad hlavy ji vznesem, na pochod se dáme vždy s ní znova k cílům lidstva dál a dál!... 19. X. 1939.
69