POCHODEŇ OTCŮ
Otců pochodeň jsme nesli po věky,
kterou vznítili, by plála jim i dětem
v síti cest i necest, pletoucích se světem,
aby stihli pravý cíl svůj daleký.
Z hranice výš ještě vzrostla plápolem,
kterým planul duch, jenž smrtí těla nedal
zděsit se, by zapřel pravdu, kterou hledal –
zářila pak věky světu kolkolem.
Žádostivce moci světlem děsila,
také hloupost, kterou záře nepokojí –
vzhůru jsme ji nesli v dlouhém s nimi boji,
dokud nesrazila v zem nás přesila.
Temno zahalilo potom zem i nás,
pochodeň když, jak se zdálo, uhasili –
my však pod skalami, v sklepích s ní se kryli,
až jsme před světem ji vznesli vzhůru zas.
Poraženi znova třeba na hlavu
světa násilím a vrahů zlobou lačnou –
až se vůle Páně znaky jevit začnou,
s pochodní svou půjdem zase v dálavu.
68
Byť i všemu světu konec náš se zdál,
my svou pochodeň si v srdcích zachováme –
nad hlavy ji vznesem, na pochod se dáme
vždy s ní znova k cílům lidstva dál a dál!...
19. X. 1939.
69