Ó, SLYŠÍM TEBE, AMOSE...

Ó, SLYŠÍM TEBE, AMOSE...
Ó, slyším Tebe, Amose, v čas děsný, kdy oči pokojných zří v úžase, jak za pochodu kvítím zdobné Vesny vše v smrtelném je, hrozném zápase, jak děla, bomby hřmí a duní temně, když národ s národy se utkává, že hrůzou zachvívá se sama země a zkázu věstí rudá záplava – ó, slyším, Jane Amose, Tvá slova, jež těšila kdys Tvůj i cizí lid a nyní z hloubi věků těší znova: By duše v bouřích zachovala klid a vzpomínala, Bůh jak všecky zmatky zas pokolením k dobru obracel – i vrah když boří chrámy, školy, statky, by věrný naděje své neztrácel. I bezbožníky, jakých svět náš hostí, zval z temnot k účastnění na světle – neb aspoň věrným přidal zkušenosti, jak jíti k budoucnosti rozkvetlé. A kdož ví, snad ty hrůzy, spousty, zkázy, jež královstvím a lidem nesou zlí, 44 nám ohlašují, naděje že vzchází, že Bůh z nich lepšího cos vykouzlí,vykouzlí. – Cos nade všecko lidské pomyšlení, jak nyní nad pomyšlení je běd, cos velkého, co země tváři změní a z pekla vřavy vznese k Bohu svět... ... Ach, domýšlím sen naděje Tvé, víry: snad nyní pozná svět dům satana, zlý úklad jeho nade všecky míry a jaká proti němu ochrana – že víra v Prozřetelnost (toť Tvá slova) chce v sobě mít i moudrost člověka, a ta že radila a radí znova, vše síly spojit zblíž i zdaleka, je zcelit, ztmelit v svazek nerozborný, že ani satanáš ho nezruší. Snad zázrak zjeví se: i Slovan svorný bát že se nebude svou o duši! 5. V. 1941.
45