VĚRNÁ DRUŽKA

VĚRNÁ DRUŽKA
Všecko ztroskotáno, pusté spáleniště, tvých kde býval tužeb, snů tvých kde byl dům – život tvůj kde rostl, smrt a zkáza příště jeviti se bude plachým pohledům. Teplo domova kde hřálo tvoje údy, mráz teď zebe, v trosky přivál sníh a sníh, srdce tvoje sevřel ledovými trudy – nelze uniknout jim ani na saních. K smrti smutno je tvé opuštěné duši, bolestně zrak bloudí v ohořelých zdech... V tom jak přetichounký kročej šel by hluší, jak by jiný k tvému přidružil se dech. Jako vůně kvítí od něho se line, pustotinu trosek zahřívá – cítíš, k srdci tvému přišlo srdce jiné, k bytosti tvé chmurné bytost zářivá. V tvé již ruka její bělostná a hebká, v oka tvého stesk zří jejích zraků jas – zapomenuta již šklebná smrti lebka: „Tys to, družko, se mnou zas, jak bývalas. 13 Teplem dechu Tvého sníh již zvolna taje, v záři Tvého zraku zkvetou fialy; bytost sklíčená zas k práci vzrušena je – vím, zdi domu budou stát, jak bývaly. Zřím, co ukazuje Tvoje ruka bílá: osení a květy místo závěje, místo mdloby zase poctivost a síla putuje až k horám s Tebou, Naděje...“ 5. II. 1940.
14