NEBYL STVOŘEN ČLOVĚK...

NEBYL STVOŘEN ČLOVĚK...
Nebyl stvořen člověk, národové šelem aby z něho rostli, vlci hltaví, tygři, lační krve – dárce života dal mu chodit zemí zpříma, vzhůru čelem k modru, vysoko jež sklenul nad hlavy, by jej k slunci, hvězdám zvala tesknota. Zatím národové chodí po sta věků s hlavou jako šelmy k hrudě schýlenou, hledajíce, zraky krví podlité, co by pohltili – mnohou horu, řeku přelezou i zbrodí, v dál se přeženou, hrůzu, bolest šíří v zemi dobyté. Vše, co tam se rodí, lačně uchvacují: pole, nivy, lesy s boží úrodou; ty, kdož od praotců vše to dědili, muže, matky, děti vlekou do svých slují s jejich řečí drahou, s jejich svobodou – vše si v kořist berou spárem násilí. Písně ve pláč mění lačné vytí vlčí, tygří řev dál, dále šíří zděšení, hlásá: „Moc má právo, lide zpozdilý, 30 srážeti tě tlapou – Bůh tvůj v nebi mlčí, pro modlitby tvoje světa nezmění: nám dal sílu, bychom tebe honili.“ Bůh však mlčky váží toho světa skutky, váží také tichých nářky, vzdychání, touhy v duše hloubi, k nebi povzlety... Zvolna zrnko k zrnku sypou věčné sutky, čas však v budoucnost již vichrem uhání s Božím soudem na svět šelem prokletý... 15. XI. 1939.
31