NEBOJ SE, TOLIKO VĚŘ!
„Neboj se, toliko věř“ – tak Písmo těšilo nás,
když na bratry hnali do boje naše syny a otce,
když k dělům je spřáhli, pušky jim vtiskli, šavle a bodce,
bratry i nás by pak mohli k zemi přitlačit snáz.
Letěla vichřice zloby, celý vznítila svět,
i základy jeho otřásla, trůny rozkolísala –
náš ostrůvek víry pevně stál v moři, zem naše malá,
v strádání dočkal, až s dětmi volnost přišla mu zpět.
Všichni jsme doufali v mír, že války svět už je syt,
tož pracovat s chutí začli jsme, kopat, orat a vláčet,
sít, vymýšlet plány, stavět – a drobné půtky též stáčet,
lépe jak zříditi vše, jak různý radil nám cit...
Nedlouho vytrval v míru válkou ztýraný glób –
zas bouřlivé mraky začaly hřmíti z hluboka z dálky,
pak blíže a blíže hřímal a soptil divý zjev války,
rozpoutal horší než blesky peklo drtivých zlob.
Mocnosti světa se spikly, každá svobody vrah
jen otroky mít chce, jiným chce každá krutý být vládce.
Zas v moři jsme ostrov – maličké ty však neboj se stádce,
ať si svět nenávist sije vůkol, hrůzu a strach.
Víru měj v sebe, v svou pravdu, v poctivý cíl
svůj ochránit ostrov, zvelebit, vzdělat, vyplenit hloží
a bodláčí, všem by rodila dobro drahá zem boží –
víru měj, nade vše moci že jest Síla všech sil.
18
Když se svět rozzuří hůře nežli divoká zvěř –
jen vánkem-li Síla dechne, vše změní podle svých plánů,
jež tisíci let se měří, ne chvilkou. K věčnosti lánu
pohlížej tedy, svůj pluh jím řiď – a neboj se, věř!
22.V.1938.
19