Věrní a odhodlaní (1938)

Básně, Verše na rozhraní časů a osudů, Jan Rokyta

Diplomatická verze Ediční verze
VĚRNÍ A ODHODLANÍ
Básně
[1] JAN ROKYTA: VĚRNÍ A ODHODLANÍ
Verše na rozhraní časů a osudů.
V Praze 1938 Nákladem vlastním V komisi knihkupectví a nakladatelství „Kalich“, Praha II., Jungmannova tř. 15.
[3] Právo překladu a všechna práva vůbec vyhrazuje si spisovatel.
[4] Tato sbírka, která (kromě úvodní Modlitby) vznikala v mé chorobě za nejkritičtějších měsíců naší vlasti, měla vyjíti k 20. výročí našeho osvobození jako tlumočník naší věrnosti odkazu Presidenta Osvoboditele a naší odhodlanosti, brániti celý tento odkaz do posledního dechu. Za největší tragedie, která nás bez možnosti obrany zbavuje hradby Bohem dané, vydávám knížku jako dobový dokument. Víra řady básní v obhájení tisíciletých hranic jest pro tuto chvíli ztracena – ale zůstává víra v Prozřetelnost a víra ve vítězství pravdy a spravedlnosti v dobách budoucích. Snad vítězství přijde po nesmírných utrpeních a hrůzách, snad v budoucnosti velmi daleké – ale přijde. My zemřeme, ale národ nezhyne – a jako šel po věky a věky, půjde za pravdou dál. 1. října 1938. J. R.
[5]
MODLITBA V DEN OSVOBOZENÍ.
Dík, Pane, za ten velký den, jejž Amos hvězdou v temnu zřel, když jeho lid byl rozptýlen, zem jeho cizím dána v plen a on sám v dáli mřel. Dík za to jitro po noci, jež skryla slunce na sta let, v níž, starou Bibli k pomoci, se trmáceli praotci, za dědem zmíral děd. Šli mořem, krví zarudlým, jež tekla z jejich vlastních ran, šli krajem smutným, ochudlým jak pouští, krokem bídou mdlým a za krákotu vran. Dík, velký Bože, vichřice že hněvu Tvého dohřměly, noc přešla, svitla dennice a poutníci a poutnice v den vešli přeskvělý! Dík za ten jeho bílý jas, jak Mojžíš náš jej předvídal, dík za rosu, jež svitla s řas, dík za jásavý v srdci hlas, dík za vše, cos nám dal! 7 Kraj volný v dálné prostory – ven z kůlen rýč a pluh! Zrýt, zorat pusté úhory, ať rolí jest až po hory zem, již nám vrátil Bůh! Pryč ze všech srdcí kamení, pryč houštiny, v nichž bodá trn! Ať vše se v roli promění, by Rozsevač moh’ házet v ni hrst k hrsti zlatých zrn! Ať jako kdys vše osením se zazelená vůkol zas, ať srdce těší šuměním, ať ve dne, v noci Pán je s ním a žehná hojný klas... 8
1938.
[9]
VARI!
Vari od našeho pomezí, které hradbou opevnil sám Bůh! V ní jsme bývávali vítězi, budeme ji bránit s druhem druh všichni do jednoho, mladý, starý. Od té hradby, útočníku, vari! Chceme zde mít zemi svobody, když jsme cizí pouta shodili, volní s volnými žít národy, pranikomu ani na chvíli nechceme již býti za soumary. Na stráži jsme – nepříteli, vari! Kdo jdeš s dobrou vůlí, vítán buď v dávném českých bratří úkrytu – jdeš-li se zlou, postaví ti hruď pravnukové dávných husitů, hájit budou dávných hradeb tvary třeba proti všem. Kdo zlý jsi, vari! Masarykův, Benešův jsme lid, nikdo cizí nebude nám pán. Všechněm chceme mír a všechněm klid – kdyby však nám měl být podkopán, lev se zdvihne, vzletí sokol jarý, zahřímáme: Rušiteli, vari! 7. IV. 1938
11
DO HOUFU!
Do houfu, bratři – do houfu, sestry! Zástup to bude valný a pestrý: od Aše k Jasině, od Tater k Šumavě rámě tu k rameni, hlava tu na hlavě. Od hor i z padolí, z města i z chalupy, od kladiv, od pluhu do houfu, do kupy! Šrák tu chodský, tam halena z Tater, z nízké ten chaty, ten z vysokých pater, vodu ten čerpá z Bečvy, ten z Metuje – zda to vše dělí nás? Jenom když spojuje jediná vůle ty rozličné zástupy pro cíl všem nejdražší do houfu, do kupy! Barev že u nás jak v oblouku duhy, jeden žeť zelený, rudý zas druhý? V bílou zář spojí se, slunce se zaskvěje, jedné když lásky jsme, víry a naděje. Jen kdo chce stranou být, stínem se potupí – ostatní ve slunci do houfu, do kupy! Láskou nám volnost, lid v poutech že nevězí, vírou nám pevnou jest, pravda že vítězí, nadějí naší, že nic nás již nezlomí, jsme-li té lásky a víry si vědomi. Nebudem tříštit se na kraje, na župy – jedné jsme lásky, tož do houfu, do kupy! 10.IV.1938.
12
NA TATRÁCH SE BLÝSKÁ...
Na Tatrách se blýská, hromy divo bijí, k Dunaji až letí bouřný Tater hněv – vše se hrůzou chvěje při té symfonii, v děsu poslouchá ten hřímající zpěv: „Vysoká, ni Kriváň, Lomnické ni štíty nemohou zřít déle na ten dole svár! Proč tam posedl vás zloby démon lítý – z dlaně bratrské proč náhle dračí spár? Místo radovat se, místo vzdávat díky proč ta v nenávisti zatínaná pěst? Kdo smí převáděti bratry v rozkolníky, dům by rozpoltili, všem jenž tvrzí jest? Velký Moravan a Čech a Slovák v boji dům ten s legiemi bratří stavěli, jejich strádáními, krví jejich stojí – kdo smí hlásat nyní, že jej rozdělí? Neslyšíte hučet příboj, číhající, v zdi že pronikne vám každou trhlinou? Dům že zatopí vám? Bědní rozkolníci s bratry staviteli že v něm pohynou? Což jste nečtli v písmech, dům že neostojí, je-li proti sobě uvnitř rozdvojen? Vrať se každý ke své práci, ku pokoji, upevňovat dům vám budiž pilno jen. 13 Rukou, srdcem každý k dílu pro vše doby: zedníku, k své cihle – k mlatu, kováři – ty měj rýč, ty světlo, jiný dům ať zdobí – a ty, kněže, vrať se k svému oltáři! 15.IV.1938.
14
DUCH MALÉ ZEMĚ.
Mníte, že lze znovu spoutat lid a ducha, jemuž kuly sílu tvrdé dějiny? Pouta z ocele se objevila kruchá, když se odhodlal je zdrtit v střepiny. Jako zlato ohněm v Kostnici byl zkušen, pravdu svou si hájil ještě v plameni – shořel prach, však duch se vrátil neporušen, zem svou lid si bránil v jeho znamení. Boží bojovníci vzpláli z oné vatry – vznítila však také míru proroka, k jednotě lid zvala, bychom byli bratry, aby ztichla válek bouře divoká. Dál když bouřila, až po všem bylo veta, vrah když s mečem kata v zemi bratří vtáh’ – pevný duch je vodil labyrintem světa, hledal, ukazoval světlo v temnotách. A když temno bledlo, duch hned kázal k dílu, svoje k svému a jen vždy dle pravdy zval, vrahům v oči hlásal poctivost a sílu, marno byť se zdálo volat cestou v dál. Volal, že je Slovan, ozvalo se člověk – znal, že národ lev kdys dýchal z hluboka v zemi kalicha – a rostl, sílil po věk, až pěl revoluční písně otroka. 15 Učené tři, v písmech, hvězdách hledající pravdu, pro svou volnost vyslal do světa, synů posílal jim tisíc po tisíci, aby rozbíjeli pouta prokletá. A když vláda věcí po mnohém jich boji s volností se v naše ruce vrátila, vlast zde máme zase – malou, ale svoji, jak se z ducha, z krve znovu zrodila. Těsné hranice nám křídel nepoutají, ducha rozlétnutí meze nekladou – malá zem jsme mezi velikými kraji, čarovnou však být chcem ducha zahradou. Přes odpůrců hlavy, přes hory a moře podáme si ruce s borci Svobody – ona povede nás v nové světa zoře, malé, velké, rovné sobě národy. 25.IV.1938.
16
JEN DRÁPKEM-LI UVÁZL...
Jen drápkem-li uváz’, chycen je ptáček celý – tož, volnosti dítě, pozor dej na osidla a nezkoušej drápkem, přítelem býti chce-li ti ptáčník, sic tvojí svobody spoutá křídla. A marno pak bude vyhlížet z těsné klece, kde modrá se nebe, oblaka kde se šinou, kde osení šumí, vrby se kloní k řece – jen píšťala nutit bude ti píseň jinou. Jsou ptáčníci také svobody, drahé lidu, jí osidla skrytá kladou a sítě zrádné – však známe to, pout a otroctví známe bídu, z níž po věky dlouhé nebylo spásy žádné. Teď chce si kdos bráti svévolně drápku úkol a o volnost hráti, dobytou drahou krví. Což ptáčníka nezříš, lačně jak hledí vůkol, jak na vábnou kořist stahuje chmurné brvy? Být na stráži všichni, nikdo že nesmí z řady, stát na pravdě své, dát za ni i život krátký – toť svobody řád, jak zvítězit nad úklady. Ten velí teď také: Zpozdilý drápku, zpátky! 3.V.1938.
17
NEBOJ SE, TOLIKO VĚŘ!
„Neboj se, toliko věř“ – tak Písmo těšilo nás, když na bratry hnali do boje naše syny a otce, když k dělům je spřáhli, pušky jim vtiskli, šavle a bodce, bratry i nás by pak mohli k zemi přitlačit snáz. Letěla vichřice zloby, celý vznítila svět, i základy jeho otřásla, trůny rozkolísala – náš ostrůvek víry pevně stál v moři, zem naše malá, v strádání dočkal, až s dětmi volnost přišla mu zpět. Všichni jsme doufali v mír, že války svět už je syt, tož pracovat s chutí začli jsme, kopat, orat a vláčet, sít, vymýšlet plány, stavět – a drobné půtky též stáčet, lépe jak zříditi vše, jak různý radil nám cit... Nedlouho vytrval v míru válkou ztýraný glób – zas bouřlivé mraky začaly hřmíti z hluboka z dálky, pak blíže a blíže hřímal a soptil divý zjev války, rozpoutal horší než blesky peklo drtivých zlob. Mocnosti světa se spikly, každá svobody vrah jen otroky mít chce, jiným chce každá krutý být vládce. Zas v moři jsme ostrov – maličké ty však neboj se stádce, ať si svět nenávist sije vůkol, hrůzu a strach. Víru měj v sebe, v svou pravdu, v poctivý cíl svůj ochránit ostrov, zvelebit, vzdělat, vyplenit hloží a bodláčí, všem by rodila dobro drahá zem boží – víru měj, nade vše moci že jest Síla všech sil. 18 Když se svět rozzuří hůře nežli divoká zvěř – jen vánkem-li Síla dechne, vše změní podle svých plánů, jež tisíci let se měří, ne chvilkou. K věčnosti lánu pohlížej tedy, svůj pluh jím řiď – a neboj se, věř! 22.V.1938.
19
ŽÁDNÝ STROM NEROSTE DO NEBE...
Žádný strom neroste do nebe, říkali staří, ať se mu jakkoli daří. Neroste tam ni jedle v šumavském hvozdu, útulek zpěvavých drozdů, patina tatranské limby tam neroste taky, ovitá v mlhy a mraky, ba ani nového světa obří strom mamutí v tisíce roků vanutí. Tak ani drsné a mocné tam nevzrostou kmeny s pyšnými, hlučnými jmény, byť se zdál každý ne stromem, spíš mohutnou horou, s plameny pod tvrdou korou namísto šťávy, z nichž ohnivé ovoce roste, na stromy nižší a prosté bombami padá i na podrost, na kvítí, do trávy, žárem je ničí neb otráví. Rostly již takové stromy v pradávné době, s pýchou se shlížely v sobě; do nebe dorostou, myslily, v mohutném vzpětí celý svět zajmou jich sněti, které jak hadi se do dálky plazí a syčí, dračí rod hostí, jenž ničí, namísto peří jen šípy a kopí má v peruti, celou zem k otroctví přinutí. 20 Červ zatím hlodal v jich kmeni – a vichr když přišel, stromu pád celý svět slyšel. Jabloně nízké a fíky, jichž mínil být pánem, rostou dál pozemským lánem, kvetou a šťávy si střebají pro dobré plody, na símě pro příští rody. Stromy, zlé ovoce nesoucí, bývají vyťaty, k spálení na ohni proklaty. 25.V.1938.
21
ZDVIHNI ZAS KNIHU, KTERÉ JSI POZBYL...
Zdvihni zas knihu, které jsi pozbyl, národe kdysi Husův a Bratří, jíž tvůj syn bohat byl, třeba i bos byl, síly z ní čerpal za dva a za tři. Čerpal je proti zrádnému králi, který naň cizí křižáky vodil – čerpal z ní síly, i když mu ji brali proroci falše. Nebeský podíl choval v té knize pro sebe, děti, pro vnuky vnuků, pro celé příští – cítil v ní svoje nanebevzetí, příboj ať zlý se kolkolem tříští. V ruce s tou knihou přetrval věky, učil se z ní být silný i dobrý – bázni se boží učil z ní, měkký nebyl však proto, zla přemáhal obry. Nyní, zlé moci zase když vstaly na tvoji volnost, na tvoji zemi, zdvihni zas knihu, kterou ti brali, když jsi byl v nouzi opuštěn všemi. V kameni tešeš Husa s tou knihou, Amosu dáváš ji v pomnících taky – nový tvůj Komenský v zápase s tíhou balvanu zlého nořil v ni zraky, 22 moudrost z ní čerpal k potření zloby, k vítězství svobody, kterou nám vrátil. Národe, jim všem buď věren v zlé doby – zdvihni zas knihu, kterou jsi ztratil. 28.V.1938.
23
SLOVANŮM.
Slované, všichni na západ oči, jak se tam kolo osudu točí, na přední stráži kde bratr váš jest, odhodlán hájit ji třeba až k smrti! Hleďte, kdo strojí se, že jej tam zdrtí, čí mu to hrozí tam sevřená pěst. Lhostejně nikdo z vás nemůže zříti, jak se tam na bratra lavinou řítí moc, jíž se brání už na tisíc let – volnost chce zdusit mu, koupenou draze, studenou tíhou chce přilnouti k Praze, vřelou krev života zmraziti v led. Znáte jej, kdo se to na bratra chystá: dříve si připínal znamení Krista, s mečem když na východ mocí se dral; jindy zas brnění hábitem skrýval – chystal-li k Slovanům bouřlivý příval, na šalmaj míru písničku hrál. Hraje též vám ji teď, s úsměvnou tváří ruku vám tiskne – co s bratrem se sváří, jeho co půlkolem obklopil tvrz. Jablko sváru v ni přes hradbu hází, snáze by prolomil tvrdou tu hrázi, volnou by cestu měl přes ni a skrz. 24 Po přední stráži přišla by řada, Slované, na vás – jako když zrada svrhla kdys v Polabí laviny sníh, dusila po řadě slovanské hlasy, až se jen do věků nad poli, klasy rozléhal posupný Geronův smích... 6.VI.1938.
25
BUDIŽ VĚRNÝ!
Budiž věrný praporu drahému barev radosti, který nad tvojí hlavou na žerdi vesele vlaje: čím víc útočí vichr, tím v praporu víc je mladosti. Vzkříšeného národa mládí v něm barvami hraje, které dědictvím daly mu veliké, dávné dějiny – símě naděje barvy ty házely v zdeptané kraje. Bílá barva poctivost, červená síla – jediný, přímý Havlíček barvy ty po svém vysvětlil rázně, den když mladý hlásily národu jeho Noviny. S poesie vrcholu Neruda zřel v nich i strázně, krve proudy za rodnou zemi a drahou svobodu, vroucně věřil však: vstane den bílý z červánků lázně, plno růží vykvete spravedlivému národu. A když nejkrasší zkvetla, zbarvená legií krví, za vítězství pravdypravdy, jež volal do boje k pochodu velký Moravan, nesmluvné pravdy zápasník prvý, Čech s nímž spojil se, nezdolný v úsilí, plný vždy naděje, Slovák také, jenž sčítal hvězdné v blankytu mrvy – tehdy k bílé a červené, jak když nebe se zaskvěje z oblak bílých a rudých, barva modrá se pojí, moudrost slibuje, pokoj, jenž lidu nakonec prospěje. 26 Praporu tří těch Velkých věren buď, barvě té trojí: bílá pravdu chce, spravednost, jak je vždy chtěli tví proroci – rudá v červánek krve obětní sílu tvou strojí, krev též studu však bouří, svobody lupiči divocí by ti nebyli hrdiny – modrá, v dál když se ženeš, k cíli věčnosti vede, k němuž vždy mířili praotci. Ať si bojuješ, brázdu ať ryješ, budovu kleneš pro dnes, pro zítřek, zítra a po všecky zítřky budoucí, národe, heslem tvým, slibem buď: Masaryk, Štefánik, Beneš! 9.VI.1938.
27
MLÁDÍ REPUBLIKY. (Ke sletům mládeže.)
Zřím vás v duchu, děti, ze své cely, na tisících sokolích jak perutí do Prahy jste v touze přiletěli mladých prsou v rozvlněném vzedmutí. V očích planou jiskry budoucnosti, snící, jak se jednou plně rozhoří, až se křesání a příprav zhostí, jaká záře bude od hor k pohoří. Dívky vidím: od chrp, máků v poli, od sedmikrás k růžovému poupěti – junáky též: kmeny, nad okolí snažící se vyrůst v mocném vzepětí. Volnost rodila již vaše šiky, nejste, jak my byli, děti poroby; vidím ve vás mládí republiky – kdo to myslí, že ji sobě podrobí? Jako kdysi otcové a matky bez bázně, že vrahové je probodnou, přímo v osudné šli křižovatky – tak i děti pravou cestu uhodnou. Hle, jak radostným vpřed míří krokem ve sraženém šiku, rámě k rameni – nezlekány hrůzyplným rokem dí: Hle, z nás jak nová síla pramení! 28 Svobody jsme děti, sílu těla pro ni tužíme i ducha povzlety – zloba kdyby napadnout ji chtěla, k obraně se zvednou paže tuhle ty. Odeženou houfy dravých ptáků, shasí lačné jazyky zlých požárů, by zas vlajky sedmikrás, chrp, máků radostně vlát mohly se svých stožárů. 18.VI.1938.
29
JEDNO JSME...
Jedno jsme, byť zloba minulosti rozdílela bratry na sta let, dokud nové doby na předmostí lid sám v bouři neřekl si: „Dosti! Ruku v ruce přes most v nový svět!“ Šel tak lid, tři velcí v jeho čele; v srdci chrabrost, v oku nadšení spolem prošli bouří nepřítele, vlast všech pozdravili rozechvěle – z vůdců Slovák, žel, jen v plameni. Od mohyly s mlčícího Bradla dál však mluví okřídlený duch: „Toužím, jednota by všemi vládla, k svorné práci by se měla rádla, bychom byli jako pevný kruh. Jak nás vedla jedna Písma kniha, byť náš šik byl ve dví rozdělen, poroby když skláněla nás tíha – tak buď snahou volných jedna rýha, jako větví dvou jest jeden kmen. Věřte ve Hlubinu bezpečnosti, v nekonečný Základ vesmíra, který oživil i vaše kosti – věřte v sebe, v zemi, jež vás hostí, v ducha jejího, jenž nezmírá. 30 Lásku mějte k smrti věrnou k sobě, hotovi i jiné bratrem zvát, nechtí-li se blížiti vám v zlobě. Toť můj odkaz pro vás, větve obě: Věřit, milovat a pracovat!“ 29.VI.1938.
31
NÁŠ HVOZD.
Příliš dlouho jsme již rostli z této drahé půdy, příliš hluboko již jsou v ní naše kořeny, aby bylo možno přetvořit nás v bídné zrůdy, v nichž by slavné její šťávy byly zapřeny. Rostli u nás dávno sice také Slavatové, zhoubců přisluhovači sic rostli, Michnové – ale země dávala vždy ducha děti nové, pro něj volící nést koruny i trnové. Rostou dál a porostou snad stromy pokřivené, střebající rabské šťávy dávné, nedávné – zpříma roste však hvozd národa v bouř, jež se žene, živen mízou z dávné, blízké doby přeslavné. Jest v ní nejen pravda, hájená i na hranici, slepý vůdce, jenž ji bránil nikdy přemožen – jsou v ní také prostých škorní boží bojovníci, zástup chorál přísný zpívajících mužů, žen. Jsou v ní nejen hlavy pánů, v starém rynku sťaté, nejen Amos, poutník za ztracenou svobodou – také chudí duchem, věrní otců pravdě svaté, kryjící ji pod došky i v srdci před škodou. Nejen učení, co ze sna věků probouzeli, začež jména jejich mají lauru po věnci – také všichni neznámí, kdož jejich roznášeli světlo do všech koutů, zapadlí též vlastenci. 32 Nejen Velkých trojice, jež k vzpouře povelela, čas když vytušila, který pouta rozbije – také oddaná mřít za ztracenou volnost čela, také tisícerých, věrných bojovníků legie. Drahocennou mízou této minulosti sycen, pevně v drahou půdu vkořeněn náš stojí hvozd – ať si jakákoliv bouře rozevře naň jícen, on ji přestojí, růst bude zpříma v budoucnost! 1.VII.1938.
33
BRATREM JSEM NAZÝVAL VÍTR...
Bratrem jsem nazýval vítr ve věku mladém – nyní mne nevlídně provívá chladem, bratra již netěší, nešetří. Unikám před ním do klidu závětří, odkud se dívám, jak všecko se ve větru zmítá, vzpomínám, racek jak bujně v něm nad mořem lítá, v zátiší spřádám dumy, co asi živému sluchu v korunách šumí – smutek mne jímá, že s větrem o závod nemohu letět v dál, do výše stíhat obtížnou úlohu. Kéž jen můj národ si zachová mládí, s větrem dál, dále vždy o závod pádí, vichru, ni bouře, ni blesků se neleká v rozletu za cílem nejvyšším člověka! Chtí-li však pravdu a zemi mu uchvátit, pevně ať stojí v největší vichřici, v největší bouři a v boji, od svého o píď, ni o vlas ať nedá se pohnouti; s věrou, že po noci nejdelší zapějí kohouti, stráží ať bdělou stojí i temné za noci – světlo však denní mu přijde zas k pomoci, nebeským jasem jej posílí, obludy temnosti rozptýlí, nové mu vlije síly den bílý. Zem svoji drahou, hrad pevný svůj obhájiv – k rozletu o závod s větrem zas dalekých, vysokých do světů! Pravda když bude mu mocnou a zářivou perutí, 34 žádná moc temna mu okovů nevnutí – pravda když bude mu nápojem života, nikdy ni stáří ho nepojme tesknota. Peruť tvá nechť se vždy s větrem k závodu druží za cílem lidstva, národe jinochu, muži! 18.VIII.1938.
35
DEN SVOBODY 1938.
Číš srdce po kraj plna vděčnosti, že otčině i lidu dočkat dáno dne úsvitu, jenž přišel z věčnosti, by vzbudil, tři sta let co pochováno. „Zda pravda to?“ lid ptal se v úzkosti. Ó ano, ano, ano! Či klam a mámení to jenom bylo, jen sladké snění na čas poslané, by ukolébalo nás, okouzlilo a potom znova, tíže spoutané nás pod jho proklatější navrátilo? Ó ne a ne a ne! Jen zkoušky nové drahou na zemi se řítí. Otevř se byť pekla bráno, srš ohněm na ni, ďáblů zbraněmi v lid per – on nezaúpí: „Dokonáno!“ Vlast ubrání si umem, pažemi – ó ano, ano, ano! Ni hrst z ní urvat nedá nepříteli, ni cípek cizinou se nestane! Květ, z ducha Tvého, Osvoboditeli, a z krve bratří vzešlý, pohané že noví nám by z kořen vyrvat směli? Ó ne a ne a ne! 36 Kde domov můj, lid chlebem vezdejším chce, svobody a pravdy sladká manno, bys byla nám i rodům pozdějším – a stoupati chce v nové lidstva ráno vždy pevným krokem lvím, ne slimejším. Ó ano, ano, ano! 14.IX.1938.
37 OBSAH: Modlitba v den osvobození7 1938. Vari!11 Do houfu!12 Na Tatrách se blýská...13 Duch malé země15 Jen drápkem-li uvázl...17 Neboj se, toliko věř!18 Žádný strom neroste do nebe20 Zdvihni zas knihu, které jsi pozbyl22 Slovanům24 Budiž věrný!26 Mládí republiky28 Jedno jsme30 Náš hvozd32 Bratrem jsem nazýval vítr...34 Den svobody 193836
Básně této sbírky – kromě 1., 9. a poslední – vycházely v nedělních číslech letošního Národního Osvobození.
[39] Jan Rokyta (Adolf Černý) VĚRNÍ A ODHODLANÍ Verše na rozhraní časů a osudů Vydáno v Praze k 20. výročí Československé republiky nákladem vlastním 1100 výtisků Vytištěno písmem Ideal v knihtiskárně E. Šprongla v Pelhřimově.
E: tb; 2007 40
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kalich; Černý, Adolf; Šprongl, Emil
(Nákladem vlastním - V komisi knihkupectví a nakladatelství Kalich, Praha II., Jungmannova tř. 15. - Vydáno v Praze k 20. výročí Československé republiky nákladem vlastním - 1100 výtisků - Vytištěno písmem Ideal v knihtiskárně E. Šprongla v Pelhřimově.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 40