NÁŠ HVOZD.

NÁŠ HVOZD.
Příliš dlouho jsme již rostli z této drahé půdy, příliš hluboko již jsou v ní naše kořeny, aby bylo možno přetvořit nás v bídné zrůdy, v nichž by slavné její šťávy byly zapřeny. Rostli u nás dávno sice také Slavatové, zhoubců přisluhovači sic rostli, Michnové – ale země dávala vždy ducha děti nové, pro něj volící nést koruny i trnové. Rostou dál a porostou snad stromy pokřivené, střebající rabské šťávy dávné, nedávné – zpříma roste však hvozd národa v bouř, jež se žene, živen mízou z dávné, blízké doby přeslavné. Jest v ní nejen pravda, hájená i na hranici, slepý vůdce, jenž ji bránil nikdy přemožen – jsou v ní také prostých škorní boží bojovníci, zástup chorál přísný zpívajících mužů, žen. Jsou v ní nejen hlavy pánů, v starém rynku sťaté, nejen Amos, poutník za ztracenou svobodou – také chudí duchem, věrní otců pravdě svaté, kryjící ji pod došky i v srdci před škodou. Nejen učení, co ze sna věků probouzeli, začež jména jejich mají lauru po věnci – také všichni neznámí, kdož jejich roznášeli světlo do všech koutů, zapadlí též vlastenci. 32 Nejen Velkých trojice, jež k vzpouře povelela, čas když vytušila, který pouta rozbije – také oddaná mřít za ztracenou volnost čela, také tisícerých, věrných bojovníků legie. Drahocennou mízou této minulosti sycen, pevně v drahou půdu vkořeněn náš stojí hvozd – ať si jakákoliv bouře rozevře naň jícen, on ji přestojí, růst bude zpříma v budoucnost! 1.VII.1938.
33