ŽÁDNÝ STROM NEROSTE DO NEBE...

ŽÁDNÝ STROM NEROSTE DO NEBE...
Žádný strom neroste do nebe, říkali staří, ať se mu jakkoli daří. Neroste tam ni jedle v šumavském hvozdu, útulek zpěvavých drozdů, patina tatranské limby tam neroste taky, ovitá v mlhy a mraky, ba ani nového světa obří strom mamutí v tisíce roků vanutí. Tak ani drsné a mocné tam nevzrostou kmeny s pyšnými, hlučnými jmény, byť se zdál každý ne stromem, spíš mohutnou horou, s plameny pod tvrdou korou namísto šťávy, z nichž ohnivé ovoce roste, na stromy nižší a prosté bombami padá i na podrost, na kvítí, do trávy, žárem je ničí neb otráví. Rostly již takové stromy v pradávné době, s pýchou se shlížely v sobě; do nebe dorostou, myslily, v mohutném vzpětí celý svět zajmou jich sněti, které jak hadi se do dálky plazí a syčí, dračí rod hostí, jenž ničí, namísto peří jen šípy a kopí má v peruti, celou zem k otroctví přinutí. 20 Červ zatím hlodal v jich kmeni – a vichr když přišel, stromu pád celý svět slyšel. Jabloně nízké a fíky, jichž mínil být pánem, rostou dál pozemským lánem, kvetou a šťávy si střebají pro dobré plody, na símě pro příští rody. Stromy, zlé ovoce nesoucí, bývají vyťaty, k spálení na ohni proklaty. 25.V.1938.
21