DUCH MALÉ ZEMĚ.
Mníte, že lze znovu spoutat lid a ducha,
jemuž kuly sílu tvrdé dějiny?
Pouta z ocele se objevila kruchá,
když se odhodlal je zdrtit v střepiny.
Jako zlato ohněm v Kostnici byl zkušen,
pravdu svou si hájil ještě v plameni –
shořel prach, však duch se vrátil neporušen,
zem svou lid si bránil v jeho znamení.
Boží bojovníci vzpláli z oné vatry –
vznítila však také míru proroka,
k jednotě lid zvala, bychom byli bratry,
aby ztichla válek bouře divoká.
Dál když bouřila, až po všem bylo veta,
vrah když s mečem kata v zemi bratří vtáh’ –
pevný duch je vodil labyrintem světa,
hledal, ukazoval světlo v temnotách.
A když temno bledlo, duch hned kázal k dílu,
svoje k svému a jen vždy dle pravdy zval,
vrahům v oči hlásal poctivost a sílu,
marno byť se zdálo volat cestou v dál.
Volal, že je Slovan, ozvalo se člověk –
znal, že národ lev kdys dýchal z hluboka
v zemi kalicha – a rostl, sílil po věk,
až pěl revoluční písně otroka.
15
Učené tři, v písmech, hvězdách hledající
pravdu, pro svou volnost vyslal do světa,
synů posílal jim tisíc po tisíci,
aby rozbíjeli pouta prokletá.
A když vláda věcí po mnohém jich boji
s volností se v naše ruce vrátila,
vlast zde máme zase – malou, ale svoji,
jak se z ducha, z krve znovu zrodila.
Těsné hranice nám křídel nepoutají,
ducha rozlétnutí meze nekladou –
malá zem jsme mezi velikými kraji,
čarovnou však být chcem ducha zahradou.
Přes odpůrců hlavy, přes hory a moře
podáme si ruce s borci Svobody –
ona povede nás v nové světa zoře,
malé, velké, rovné sobě národy.
25.IV.1938.
16