NA TATRÁCH SE BLÝSKÁ...

NA TATRÁCH SE BLÝSKÁ...
Na Tatrách se blýská, hromy divo bijí, k Dunaji až letí bouřný Tater hněv – vše se hrůzou chvěje při té symfonii, v děsu poslouchá ten hřímající zpěv: „Vysoká, ni Kriváň, Lomnické ni štíty nemohou zřít déle na ten dole svár! Proč tam posedl vás zloby démon lítý – z dlaně bratrské proč náhle dračí spár? Místo radovat se, místo vzdávat díky proč ta v nenávisti zatínaná pěst? Kdo smí převáděti bratry v rozkolníky, dům by rozpoltili, všem jenž tvrzí jest? Velký Moravan a Čech a Slovák v boji dům ten s legiemi bratří stavěli, jejich strádáními, krví jejich stojí – kdo smí hlásat nyní, že jej rozdělí? Neslyšíte hučet příboj, číhající, v zdi že pronikne vám každou trhlinou? Dům že zatopí vám? Bědní rozkolníci s bratry staviteli že v něm pohynou? Což jste nečtli v písmech, dům že neostojí, je-li proti sobě uvnitř rozdvojen? Vrať se každý ke své práci, ku pokoji, upevňovat dům vám budiž pilno jen. 13 Rukou, srdcem každý k dílu pro vše doby: zedníku, k své cihle – k mlatu, kováři – ty měj rýč, ty světlo, jiný dům ať zdobí – a ty, kněže, vrať se k svému oltáři! 15.IV.1938.
14