JINÉ DOBY
Jiné doby, jiní lidé.
Kde stály prapory s kalichem rudé,
jakou to píseň teď potomek hude?
Až k nám nová doba přijde,
za sto let, za dvě stě – co že z nás bude?
„Tenť Pán velí nebáti se,“
zpívali předkové s vozové hradby –
potomek slova ta vymazal rád by,
na všem těle bázní chví se
z nového zaznění staré té skladby.
Zachovejte pokoj v zemi,
co nás kdy bouřilo, nebuďte znova;
neštěstím byla nám blouznivá slova,
národ věky byl pak němý,
Česká zem plakala, ubohá vdova.
Historie v nové cesty
po dlouhém bloudění uvedla vnuky,
nesváru palcát nám vymknula z ruky –
všemi dědinami, městy
nadál ať panují svornosti pluky! – –
– Běda zemi, lidu běda,
Písmem-li bude mu nářek ten lichý!
Běda ti, národe, budeš-li tichý!
21
Zhyneš za ruku se veda
s chytrými pokrytci, s línými mnichy!
Jinak staří kázali ti:
Za dne i za noci pravdu vždy hledej,
nedej ji zakrývat, brát si ji nedej,
nepečuj jen, bys byl sytý,
pro pravdu ryzí i k boji se zvedej!
Také já dím: Nebuď bídný,
neboj se o pokoj nezdravě sladký,
nebuď jak úhoř slizký a hladký,
pro pokrytců úsměv vlídný
nezapři dávného otce a matky!
Jestliže jsi dřímal dosud,
jestližes dával se pokorně vodit –
nestyď se přiznat se, ohlávku shodit,
sám si zase tvoř svůj osud,
byl-li jsi bídný, chtěj znova se zrodit!
Klidnými prý ať nás nechá
minulý čas, jeho boje a hádky.
A já dím: Vrátit se k praotcům zpátky!
Nedůstojno bylo Čecha
prchati od pravdy zadními vrátky!
Nedbej pokoje a míru:
lež-li zříš nevěstku, strhni jí masku,
22
vymrskej ze chrámu kupčící chásku,
že je štír, vždy řekni štíru,
za pravdu neboj se klid svůj dát v sázku!
Kdo byl vrahem tvému dědu,
chce-li tě vésti, ty vésti se nedej,
kde chce, bys plížil se, na koně vsedej,
nepij z jeho číše jedu –
k praotci vrať se a pravdy s ním hledej!
23