KDOŽ JSTE BOŽÍ BOJOVNÍCI...
„Kdož jste boží bojovníci...“ Slyšte píseň valnou, z dálky věků hřímající v naši dobu dálnou – nebudí v srdcích ozvěnu vám žalnou? Hřměly vozy širým krajem, zem se třásla pod kopyty; zástup táhl polem, hájem, cepy řinčely a štíty, sudlice vzhůru trčely hrozivým lesem – v slunce i chmuru zástupy zpívaly s plesem: „Kdož jste boží bojovníci...“ Slyšte píseň valnou, z dálky věků hřímající v naši dobu dálnou – nebudí v srdcích ozvěnu vám žalnou? Síla národa to byla náhle k činům probuzená, když svou záři do Čech vlila svíce v plamen zanícená: 7 kazatel drahý, nad statky dražší a zboží, odsouzen vrahy k spálení pro pravdu boží. Síla národa to vstala pro hranici onu vzňatou, statků se i krbů vzdala pro Husovu pravdu svatou, po meči sáhla jako kdys andělé přísní, na vrahy táhla na retech s hromovou písní: „Kdož jste boží bojovníci...“ Slyšte píseň valnou, z dálky věků hřímající v naši dobu dálnou – nebudí v srdcích ozvěnu vám žalnou? Táhli muži, táhly ženy, táhli starci šedých knírů, všecky paže ozbrojeny, všecka srdce pevnou víru – zástupy rostou, síla zve nesčetné davy, halenu prostou s kontušem do řady staví. 8 Vše se valí proti Římu, proti šelmě Zikmundovi, že spálili v sloupech dýmu, co nám vnuklo život nový – všecko se řítí v rachotu vozů a hřmění, kam velí jíti mocného chorálu pění: „Kdož jste boží bojovníci...“ Slyšte píseň valnou, z dálky věků hřímající v naši dobu dálnou – nebudí v srdcích ozvěnu vám žalnou? Nepálí vás písně sloky, kterou dávný rod váš zpíval, když se železnými kroky na vrahy hnal jako příval? Nežene v líce rudé vám červánky krve, že nejste více, čím jste s ní bývali prve? Řím a Zikmund spojili se, aby Čechy na prach zhnětli, aby byly skály lysé, kraj kde dříve býval zkvetlý – 9 proti nim vstali pradávní otcové tvoji, víry meč vzali, pravda jim pavezou v boji. „Kdož jste boží bojovníci...“ Slyšte píseň valnou, z dálky věků hřímající v naši dobu dálnou – nebudí v srdcích ozvěnu vám žalnou? Řím a Zikmund s jedné strany, s druhé Husův národ v šiku – kde vy máte svoje stany, vnuci božích bojovníků? Řím nebo Praha! Kdy se vám konečně rozdní, kde je stan vraha, husitů potomci pozdní?... „Kdož jste boží bojovníci...“ Slyšte píseň valnou, z dálky věků hřímající v naši dobu dálnou – nebudí v srdcích ozvěnu vám žalnou?... 10

HUSITSKÝ PRAPOR
Černý prapor, rudý na něm kalich. Nosili jej předci vnuků malých, nosili jej přes pole a lán, nosili jej v noc i v dobu denní, kam je hnala síla přesvědčení, když byl za ně zhuben ve plameni milovaný Mistr Jan. Černý prapor chmurně bije k žerdi, zpěv kde pod ním kdysi mocný zněl – Čechu pozdní doby, což se líc tvá nerdí, že jsi na něj zapomněl? Černou barvou na znamení smutku za proroka dobrých slov i skutků tměl se prapor bratří Táborů, kalich na něm po rubu i líci hořel jako oheň na hranici, jako slunce, s krvavou jež lící zapadlo nám za horu. Černý prapor chmurně bije k žerdi, zpěv kde pod ním kdysi mocný zněl – Čechu pozdní doby, což se líc tvá nerdí, že jsi na něj zapomněl? 11 Černý prapor, rudý kalich klesl, husita jejž kdysi v boje nesl boží za pravdu i českou řeč – černá noc se v Čechách rozložila, kalich rudou krví naplnila, kterou unikala česká síla, když nás věřit učil meč. Černý prapor chmurně bije k žerdi, zpěv kde pod ním kdysi mocný zněl – Čechu pozdní doby, což se líc tvá nerdí, že jsi na něj zapomněl? Černý prapor, kalich barvy krve stále svědčí, čím nám býval prve a co přišlo po něm v českou zem: želí smrti Mistra ve plameni, připomíná noc a krve rdění, když isme byli v církev navraceni – slávy jest i pádu obrazem. Černý prapor chmurně bije k žerdi, zpěv kde pod ním kdysi mocný zněl – Čechu pozdní doby, což se líc tvá nerdí, že jsi na něj zapomněl? Poznámka: Báseň vznikla ze starší představy o husitských barvách.
12

JAN HUS
Byl hlasem, který volal v suché poušti, kde větry plodonosnou vzaly prst, že zbyla jenom kostra země holá, k níž sotva trávy hrst se tu tam tiskne, kořínky v ní vpouští – byl hlasem, který z pustin k lidem volá, že nic mu neodolá, vše jde, kam ukazuje boží prst, neb s bázní ukrývá se v šeru houští... Zda, Čechu pozdní doby, vzpomínáš? Zda hlas ten v srdci máš?... Byl pramenem, jenž tryskal z tvrdé skály, když zasáhla ji Mojžíšova hůl, v němž voda živá v poušť se vyprýštila a zúrodnila důl, že v brzku květy na břehu se smály, že jarní zeleň oku, srdci milá kraj vůkol ozdobila – a Prahy půl a českých vlastí půl rtem žíznivým té živé vody pila... Zda, Čechu pozdní doby, vzpomínáš, ten pramen v srdci máš?... 13 Byl zvonem, s betlémské jenž věže zvučel až do šumavských hvozdů v modrou dál, až k temné chvoji krkonošské kleče i v kraj, kde Radhošť stál – zněl velebně i jako bouře hlučel, i zvukem srpu zněl i třeskem meče, že poslouchal jej kleče lid boží a lid ďáblův se ho bál, když hromem odrážel se horských u čel... Zda, Čechu pozdní doby, vzpomínáš? Zda zvon ten v srdci máš?... Byl ohněm, kléry pálil hřích a pýchu a česká srdce rozněcoval v žár, že za pravdu z nich šlehal plamen bílý – a za to zloby spár jej uchvátil a karatele hříchů, vrh’ na hranici, aby v krátké chvíli shořely jeho síly a plamenů by zahubil jej svár, že sám jak oheň šlehl v českou líchu... Zda, Čechu pozdní doby, vzpomínáš? Zda žár ten v srdci máš?... Byl českých dějin mocným, velkým duchem, jenž kalich nám a knihu v ruce vtisk’, 14 jenž pronikl nám do kostí a do žil, krev popoháněl v trysk, zpěv božích bojovníků když zněl vzduchem, štván k popravišti až vždy znova ožil, řeč synům do úst vložil, by zněla, hledajíc jen věčný zisk, že pozorným svět naslouchal jí sluchem... Zda, Čechu, ducha toho vzpomínáš? Zda též jej v srdci máš? Víš, že byl Hus tvé minulosti smyslem? Že ohněm byl, jímž plápolal tvůj děd? Že zvonem byl, jenž vlast tvou rozechvíval? l pramenem, jenž ret tvých otců napájel a v údu, svislém již mdlobou, budil nové síly příval? l hlasem, který vzýval nás za pravdou a proti všem se zved, kdož před ní pod zem zalézali syslem?... Zda, Čechu pozdní doby, vzpomínáš? Zda vše to v srdci máš?!... 15

HUSOVY OHNĚ
Po návrších ohně planou na památku Mistra Jana, kolem každého se kupí hrstka Čechů rozzpívaná. A když dozněl u hranice starý chorál táboritů, o Husovi, o Kostnici řečník mluví v ohně svitu. O tom, jak se pravdy držel, byť jej štvali jako chrti, o tom, že, než zapřel by ji, raději šel umřít smrtí. A když dozněla ta slova, ozvěnu slyš hřímající: starou píseň Táboritů „Kdož jste boží bojovníci...“ Husity snad doby nové oblévá těch ohňů záře? Rozhlížím se, pohnut v duši – všude zřím však známé tváře, syny zřím a dcery církve, která Husa upálila, kterou řečníkova ústa právě byla odsoudila... 16 Pobloudilí potomkové rodu Mistra Jana Husi! Což se hanbou nezalknete, nepukne vám srdce v kusy, že jste nyní dětmi Říma, který proroky vám pálil, který s pluky všeho světa jako bouř se na vás valil? Bídní lháři, pokrytcové, zpátky! Pryč té od hranice! Nemnožte lží svojích počet starou píseň zpívajíce! Zpátky! Domů! Tam se skryjte, by vás oko nevidělo – a i doma před svou duší zastřete si tvář i čelo! Ať vás v nitru oheň pálí, jejž jste byli zanítili, husitů a táboritů potomkové pobloudilí! Oni pro pravdu šli na smrt – vy jste živi stále ve lži. Chcete-li slout jejich dětmi, přikázání znejte. Nelži! Nelži slovem ani činem, ani mlčícími ústy, 17 chceš-Ii Husa vzpomínati, za pravdu jenž v dým šel hustý. A až rok se s rokem sejde, který v budoucnosti dřímá, rozněťte zas Husův oheň – ne však jako děti Říma! 18

ŠTĚPÁN Z PÁLČE
Kněz ve vězení chorých tváří, zmučený v duše rozepřích; na prahu svědci, komisaři. Ctnost na slámě – a v nachu hřích. „Zde slyš, co proti tobě svědčí a nezapírej zarytě, sic vina tvá se ještě zvětší a na hranici zničí tě!“ „K těm slovům nemohu se znáti, tak neučil jsem český lid. Ať plamen hranice mne schvátí – však pravdy nelze ustoupit.“ „Ne, nevěřte mu, pravda jistá, že těžce bloudil ve víře! Ty věz, že od zrození Krista nebylo nad tě kacíře!“ Kněz bledý na mluvčího patře si setřel chmuru na čele... – To ty jsi, Pálči? Tys to, bratře? Tak pozdravuješ přítele?... l schoulilo se srdce vroucí a zrak se ke zdi obrátil – 19 a jeho svědci, jeho soudci druh za druhem se vytratil... Kněz dobrý shořel na hranici, i Páleč zašel v smrti kruh – však Husův duch vždy plane svící, a nezmizel ni jeho druh. Jak písek v poušti, ryby v moři, tak rozmnožil se jeho rod – by Husa zničil, přes pohoří k nám volal hrůzu cizích rot. A ještě nyní mezi námi jest plno jeho pravnuků – sic nás i sebe Husem mámí, však s paliči jdou za ruku... Že nejsi Páleč, bratře, pravíš? Že Husa ctíš? – Mlč, bratře, lžeš! Jsi Pálčem, dokud k nim se stavíš, z jich domu pokud nevyjdeš! 20

JINÉ DOBY
Jiné doby, jiní lidé. Kde stály prapory s kalichem rudé, jakou to píseň teď potomek hude? Až k nám nová doba přijde, za sto let, za dvě stě – co že z nás bude? „Tenť Pán velí nebáti se,“ zpívali předkové s vozové hradby – potomek slova ta vymazal rád by, na všem těle bázní chví se z nového zaznění staré té skladby. Zachovejte pokoj v zemi, co nás kdy bouřilo, nebuďte znova; neštěstím byla nám blouznivá slova, národ věky byl pak němý, Česká zem plakala, ubohá vdova. Historie v nové cesty po dlouhém bloudění uvedla vnuky, nesváru palcát nám vymknula z ruky – všemi dědinami, městy nadál ať panují svornosti pluky! – – – Běda zemi, lidu běda, Písmem-li bude mu nářek ten lichý! Běda ti, národe, budeš-li tichý! 21 Zhyneš za ruku se veda s chytrými pokrytci, s línými mnichy! Jinak staří kázali ti: Za dne i za noci pravdu vždy hledej, nedej ji zakrývat, brát si ji nedej, nepečuj jen, bys byl sytý, pro pravdu ryzí i k boji se zvedej! Také já dím: Nebuď bídný, neboj se o pokoj nezdravě sladký, nebuď jak úhoř slizký a hladký, pro pokrytců úsměv vlídný nezapři dávného otce a matky! Jestliže jsi dřímal dosud, jestližes dával se pokorně vodit – nestyď se přiznat se, ohlávku shodit, sám si zase tvoř svůj osud, byl-li jsi bídný, chtěj znova se zrodit! Klidnými prý ať nás nechá minulý čas, jeho boje a hádky. A já dím: Vrátit se k praotcům zpátky! Nedůstojno bylo Čecha prchati od pravdy zadními vrátky! Nedbej pokoje a míru: lež-li zříš nevěstku, strhni jí masku, 22 vymrskej ze chrámu kupčící chásku, že je štír, vždy řekni štíru, za pravdu neboj se klid svůj dát v sázku! Kdo byl vrahem tvému dědu, chce-li tě vésti, ty vésti se nedej, kde chce, bys plížil se, na koně vsedej, nepij z jeho číše jedu – k praotci vrať se a pravdy s ním hledej! 23

MOSTECKÁ VĚŽ
Na mostecké věži k staroměstské straně, chodče pozdních věků, zříš těch lebek řad? Zříš, jak černé důlky, vybělené skráně smutně vyprávějí české slávy pád?... Že ty smutné lebky z pochmurné té brány před kolika věky, dávno zmizely? Pokoje že došly, s úctou pochovány, prach jejich že kryje kámen omšelý? Chodče pozdních věků! Zraky tělesnýma příšerných těch lebek arci neuzříš. Prach jejich už dávno pod kamenem dřímá, rzí je ztrávena i potupná jich mříž. Ale česká duše tvá-li slepá není, nedrží-li cos ji v těžkém zakletí, vidí je tam dosud v mátožném jak snění, byť se převalila dlouhá staletí. Vidí je tam dosud, lebky vybělené, českých mučedníků černou za mřeží – nad nimi v dál vítr černá mračna žene, Vltava zas dole šplíchá k pobřeží. Mezi nebem, zemí stále jako kdysi trčí řada sťatých, ubohých těch hlav – 24 hlubokými důlky, příšernými rysy pohlížejí dolů v spěchající dav... Na mostecké věži k staroměstské straně, chodče pozdních věků, zříš ty lebky, zříš? Proč však náhle bledneš po sečné jak ráně, od mostecké věže zraky odvracíš? Ach, tě v duši pálí vyhaslé ty oči, ty nemůžeš snésti jejich pohledu! Kéž tě provázejí, kam tvá noha vkročí, pokoje bys nikde neměl k posledu! Jdi! Štván těmi zraky, od nichž není zbytí, ptej se černé noci, ptej se bílých hvězd, svědomí se zeptej, co máš učiniti, bys těch prázdných důlků pohledy moh’ snést! Potom přijď zas k věži, k staroměstské straně, Čechu pozdních věků, viz těch lebek řad, viz, jak černé důlky, vybělené skráně smutně vyprávějí české slávy pád!... 25

RODNÉ MĚSTO
Strmé střechy hustou řadou pod krytinou prejzů rudých, ostré štíty do náměstí, dvě dál, tři uličky chudých, nade vším dvě z rudých cihel věže chrámu boží lásky, vůkol ozubené hradby z rudých cihel, bašty, hlásky – a to všecko na návrší, pod nímž v dál jdou lány plodné, Orlice kde v Labe ústí. To bylo mé město rodné. Žižka v jeho hradbách dlíval, v chrámu lásky chýlil skráně, než své houfy ze bran vodil bránit pravdy jménem Páně; a když hlíza podhlodala mužnou sílu jeho ramen, měšťané zde jeho tělo skryli pod chrámový kámen – a že otcem jejich býval, s osudem svým jméno shodné Sirotků si vyvolili. To bylo mé město rodné... 26 Minulo pět dlouhých věků a čas všecko změnil z kořen: Padly rudé zdi a bašty, za domem dům padal zbořen, Sirotci šli za svým otcem, zmírajíce doma, v dáli, a i kosti otce Žižky z chrámu boží lásky vzali – – Ze všeho jen jedno z dávna zbylo do dnešního do dne: Orlice a Labe řeka. To jest moje město rodné. K rudým věžím, v jejichž stínu Žižka dřímal v hrobky skrytu, přibyly dvě šedé věže řádu otců Jezuitů, kopule i nová vstala, při níž bílá věž se tyčí, tiara se na kopuli zlatem leskne s nebes klíči – a dál vprostřed na náměstí, jako v zem když meč se vbodne, Vítězné sloup Marje Panny... To jest moje město rodné... 27

FARIZEOVÉ
MojžížMojžíš vyryl přikázání do kamene: Nezabíjej – k šelmám sebe nesnižuj! Farizeji vnukli chátře rozlícené, aby řvala: Ježíše nám ukřižuj!... V chrámě velké přikázání Mojžíšovo, venku tatáž ústa šíří pomsty slovo: Ukřižuj! Zabij ty, Piláte, neboť moc ti dána – my budem jen v míru chválit pánův Pána: Nezabíjej – ukřižuj! Kristus kázal stalé přikázání šíře: Nezabij – zlo nechtěj zlem zas povalit! Jeho kněz prohlásil Čecha za kacíře, by král mohl vyřknout: Husa upálit!... V chrámě velké přikázání Ježíšovo, venku tatáž ústa šíří pomsty slovo: Upálit! Zabij ty, Zikmunde, neboť moc ti dána – my budem jen v míru chválit pánův Pána: Nezabíjej – upálit! Po dvou věcích jesuité, kardináli, zbožnost v hlase, v očích zlověstící svit: „Podpiš ortel smrti,“ domlouvali králi, „nelekej se zrádné Čechy popravit!“ – V chrámě velké přikázání Ježíšovo, 28 venku tatáž ústa šíří pomsty slovo: Popravit! Zabij, Ferdinande, neboť moc ti dána – my budem jen v míru chválit pánův Pána: Nezabíjej – Popravit! Tak vždy farizeji, včera, dnes i zítra: Proroky dát králům jménem bohů bít, a není-li komu svata naše mitra, toho – slyšte, mocní světa – zahubit! – V chrámě velké přikázání prorokovo, venku tatáž ústa šíří pomsty slovo: Zahubit! Zabij, komu toho světa moc je dána – my budem jen v míru chválit pánův Pána: Nezabíjet – zahubit! 29

NAD STAROU ČESKOU KNIHOU
Ty kniho stará tuhých, počernalých desk, ty kniho česká věkem hnědavících listů a velkých, v hroty nalomených liter, v nichž dávných za nocí a jiter mdlý stářím zrak i mladých očí jasný lesk hledaly cestu k srdcí těšiteli, Kristu, co duši děsil zbraní třesk, co rval ji zloby vír – ó, jaký z tebe vane stesk a jaký mír! Stesk, který skláněl štvané hlavy nad tvůj list, co lež a lhostejnost a násilí kol spaly, stesk pro ztracený minulosti statek, stesk sirot, opuštěných matek – stesk tajných, plných temnoty a plísně míst, kam v úzkosti tě chvějné ruce ukrývaly – stesk hrubě ztroskotaných hnízd, z nichž odnášel tě v dál tvůj čtenář, nejsa žitím jist, ač míru ždál... A mír, jejž v tobě hledal pradávný můj děd i dávná prabába, ač srdce krvácelo, ač bouře hřměla v uděšenou duši, chtíc zlomit ji jak starou hruši – mír, který tajně ssáli ze slov tvých a vět, 30 jenž se stránek tvých vcházel pod zbrázděné čelo a unášel je v lepší svět, jejž stále hledal duch, kde není zloby ani běd, jen dobra Bůh... Stesk předkův pro tebe, když slidičova dlaň skrýš tvoji odkryla a pro tě sáhla do ní, když s úšklebkem tvář jeho v stránky zřela, kam tekla mnohá slza vřelá – když zrak, jímž v lesy hledí zmírající laň, tě provázel, že k tobě již se nenakloní, když úzkost nachýlila skráň a srdce hnala v klus, že odsoudí tě: V ohni vzplaň jak druhdy Hus! A mír, jenž v duši vešel, zahalenou v mrak, když zázrakem jsi vrátila se v chvějnou ruku, jež tolikrát tvé zpřevracela listy, v nich pramen víry majíc čistý – když na tvých řádcích zase vlahý utkvěl zrak, jež čítal na tisíckrát v mocném srdce tluku – mír, jenž dal světlo za soumrak té duši ze tvých vět a vlídně vedl její vrak dál mořem běd... 31 Zde, kniho, ležíš před potomkem po stech let a mluvíš k němu tajemnou a tichou řečí, vír časů nad tebou jej nese zpátky, i zdá se mu, že mezi řádky naň pátravě se upřel vážný, přísný hled, že z knihy k němu tvář se obrátila něčí, rys každý ztuhlý jako led a přece milý zas, a povzdech tichý s úst že slét jak v dávný čas. A zdá se mu, že ret, jenž dávno již jest něm, i oko, jehož dávno zhasly zřítelnice, cos chtějí se ho naléhavě ptáti, jak ptávala se děcka máti, když chtěla zbadati, zda není viny v něm – a jako tehdy náhle vzplálo jeho líce, tak nyní plane pod ohněm těch zhaslých zřítelnic, a otázka chví jeho pněm rtů zašlých v nic. I klopí zrak, jak děcko před mateří kdys neb vážným před otcem, jenž badal jeho vinu – a když jej zvedne, tvář se na něj dívá, z níž shovívání k němu splývá, a jejíž náhle změkl vážný, přísný rys, a po hněvu a výčitce v ní není stínu... Jen starostlivost, zbloudil-lis, 32 v té tváři skryta jest, a půjdeš-li jak otci kdys dál cestou hvězd... 33

PRAVNUCI
Praotec se vlekl do ciziny, když mu doma přesvědčení brali; statek jeho ovládl zde jiný, on živořil bídně v cizí dáli, tam i kosti složil v cizí hrob, zmizel v cizím moři beze stop – ale utrpením svým a nouzí jména českého čest šířil světem že jsme pravdy hledatelé pouzí, bychom odkázat ji mohli dětem. Pravnuk cítí velikost svých dědů, jména jejich prsa jeho šíří – nemá síly však jít v jejich sledu, boje se, krok pevný prach že zvíří; přesvědčení skrývá pod maskou, aby nesetkal se s neláskou, a když někdo na dveře mu buší, aby uvědomil si svou bídu – volá úzkostlivě: Přej mé duši požehnání míru, přej jí klidu! A tak, svého klidu nad vše dbalý, v usmívání s těmi za stůl sedá, od krbu kdož do ciziny štvali nezlomného praotce a děda – s nimi pro klid svůj a pohodlí 34 na pouti se zbožně pomodlí, před nimi i hlavu v úctě shýbá, že smí s nimi smáčet v jedné míse, snad i poníženě ruku zlíbá – a ni v tváři při tom nezardí se. Tajně usměje se tomu v duši, čemu před chvílí se klaněl zchytra – ale nad sebou se nezasmuší; co lhal včera, bude lhát i zítra, vážnou zachovávat při tom tvář – aby byl jak jiný vedle lhář – aby klid měl, půjde dále s těmi, jeho pradědy kdož trním zbodli, a když klanět se jim bude k zemi, ani nepocítí, že jest podlý! 35

MÍR
Mám mlčet prý a nemám kalit míru, jenž duhou překlenul se nad zemí, z všech nejvíc vytrpěvší v světa šíru, že pochodně zář nesla před všemi. Ať odpočine prý si, unavená, když bouře minulosti dozněly, ať odměnou má nyní, štvaná žena, za proudy slzí slunce pocely... Hle, jaký mír má moje země rodná, a pro koho se o něj lekáme: kdo dal jí kalich hořkosti pít do dna, kdo přivedl sem rody neznámé, by měst i dědin českých byly metlou, kdo lidu knihy vrhal v ohně vír a minulost mu zatemňoval světlou – měj pokoj v České zemi, měj v ní mír! A syn té země, který dávno neví, zač a čí rukou trpěl jeho děd, proč z jeho rodu muži, ženy, děvy kdys vyháněni byli v cizí svět, té země syn, jenž neví, slunce záři že odnímá mu černý netopýr, by ve tmách od kolébky v stáří – měj pokoj v České zemi, měj v ní mír! 36 A jiný syn té země, který vidí, že ten, kdo koukol do polí nám sil, teď pšenice žeň s našich lánů klidí, a který přece sedá, by s ním pilpil, a jeho bratr tiskne jeho ruku, ač pro pradědy skrýval se v ní štír a připravoval trýzeň jim a muku – měj pokoj v České zemi, měj v ní mír! Mám mlčet prý... Ó pošetilí bloudi! Vždyť mluví Mistrův prach, v Rýn zahnaný, i krev, jež z Bílé Hory po věk proudí, i jazyk Jeseniův vyrvaný, i kšaft Jednoty bratří zmírající, i španělský kdes meč i bandalír, i bible zachráněná před hranicí – zač koupen byl ten hanebný váš mír!... 37

PĚT SET LET...
Pět set let se proudem převalilo, co nám upálili proroka – mezi tím, co tehdy v Čechách žilo a co po půl tisícletí zbylo, jaká je to propast hluboká! Co dřív z kamene, je teď jen z hlíny, a z té bláto bývá nebo prach. Místo dubů teď se klátí třtiny, místo lidí plíží se tu stíny, místo mužnosti teď chví se strach. Vody staletí nám všecko vzaly, čím se v běhy dějů vepsal Čech – praotci kde velcí umírali, pozdních vnuků živoří rod malý, lišejník jej sežírá a mech. Praotec kde odkazoval dětem odpor proti Římu v závěti, v boj kde vydával se s celým světem, by moh’ pravdu hledat volným vzletem – pravnuk spí teď v Říma objetí. Volává sic: Praotcové naši! Hus a Žižka! Tábor! Husité! – při tom jí však sladkou římskou kaši 38 a hned bázní velikou se plaší, k předkům-li jej zpátky vábíte... Pět set roků! Zda to dosti není, abyste se ze sna vzbudili? Po tmě aby přišlo slunce denní, světla ode stínu rozdělení, českých bratří vnuci zbloudilí? By věc vaše byla jako dědů podle Písma: ano – nebo ne, byste z ohně nebyli i z ledu, hořkost v srdcích, na rtech plno medu, šíje pouze v slovích nesklonné. Byste rozhodli se: buďto vodavoda, nebo olej ať je v nádobě, ať zpěv za mrtvé zní nebo óda, bud ať oheň života vám dodá, či ať led vás drží v porobě! Pět set roků! Bratří na Balkáně po té době v boj se rozhodli, za svobodu vytáhli meč k ráně – zda vy také pro boj jménem Páně opustíte náruč pohodlí? Není třeba meče ani pušky, není třeba krve potoků – 39 třeba jenom ryzí Pravdy družky, třeba jenom svrhnout cizí bůžky a jít v stopách dávných proroků. Není třeba lidi zabíjeti, aniž útočiti k cimbuřím – Lež jen v sobě zabít, její děti, duchu dát, ať volný s Pravdou vzletí, rozhodnout se: Hus anebo Řím! 40

BUBEN
Matce pro kacířství syna vzali, na jesuitu jej vychovali; a když přišla k němu po letech, o pravdu když se synem se přela, Písmem jeho slova vyvracela, seč mateřské hrudi stačil dech – jesuita, nechtě slyšet matky, bořící slov jeho smysl vratký, po bubnu sáh’ s paličkami v spěch: aby matku přehlušil i duši do napiaté kůže hlučně buší. Přešly věky – stále tytéž děje: jesuita syn se stále chvěje, matky výčitkám by nepodleh’. Připomíná-li mu dávné časy, Řím kdy vodil do Čech divé chasy, aby hrůzu nesly ve stín střech, aby mučily a zabíjely toho, kdo se nevzdá s duší celý – buben béře s paličkami v spěch: aby matku přehlušil i duši, do napiaté kůže hlučně buší. Když se ptá ho, zdali věří tomu, čím jej drží v jesuitů domu, čím jej sytí ve vysokých zdech, 41 zda ta víra, jejíž nosí řízu, přešla také v jeho krev a mízu, je-li v srdci, nejen na retech, svědomí zda jemu nevyčítá, že jen lež jest v jeho nitru skryta – buben béře s paličkami v spěch: aby matku přehlušil i duši, do napiaté kůže hlučně buší. A když v úzkosti jej volá matky: Vrať se, synu, vrať se ke mně zpátky, kde jsi zakotvil, je cizí břeh! Vrať se na cesty svých dávných dědů, hledej dále pravdu v jejich sledu; snad je jinde, nežli v jejich snech, ale jen ji hledej, jen jdi za ní, jenom lež ať není tvojí paní – – buben béře s paličkami v spěch: aby matku přehlušil i duši, do napiaté kůže hlučně buší. 42

DVĚ CESTY
Řím a žoldnéř na cizí nás cestu svedli, kolem hrdla provaz konopný nám spředli, na něj pověsili škapulíř, k noze kouli, na ruce nám dali pouto – a my vlečeme se věky s tíží touto suchopárem v dál i v šíř. V dálce na obzoru zříme cestu jinou, dub a lípa s ní se snoubí v alej stinnou, kterou v dávných dobách kráčel děd v středu dětí svojich, po boku své ženy, kam mu ukazoval Mistr upálený: za sluncem a volný vpřed. Noha s koulí šine se, kde cizí cesta, ruka v poutech při ní staví vsi a města, hrdlo v tísni pěje cizí zpěv, dál se valíme, kam proud, jenž strh’ nás, proudí – ale srdce občas k cestě v dálce bloudí, kam ji vábí dávna zjev. Husitské tam v těsných řadách táhnou vozy, nepřátelům země rachotem svým hrozí: v předu Žižka bílém na oři, hejtmané kol něho vážných, přísných zraků, dál lid různých zbraní, cepů, sudlic, praků, Táboritky, Táboři. 43 Líto lest nám staré cesty, opuštěné, ale proud nás dál a dále od ní žene, že se bojíme mu opříti; nechce se nám opustiti nové chaty, ba i na kouli a pouta, provaz klatý zvykli pozdní husiti. Tak se stále s cesty k cestě potácíme: jednou s břemenem se denně plahočíme, k druhé srdcem zpátky toužíme, v jedné cítíme se raby bezmocnými, na té druhé víme, že jsme byli svými – ale k ní jak, nevíme... Ba i když nám radí kdo, ať odvrhneme škapulíř a pouto – my jej okřikneme: Nač ty pošetilé útoky? Co čas vzal, jest nenávratně, dávno vzato, svorným i z té nové dráhy kyne zlato – – A jsme dále otroky... 44

JDI LÍBAT RUCE!...
Čechu, který líbáš ruce Římu, rozpomeň se plamenů a dýmu, v nichž ti zhynul Hus a Jeroným, vzpomeň vojů, které cizí zrada zvala na Žižku a Poděbrada, když tak žádal jménem kříže Řím – vzpomeň na děda, jenž zabit dřímá – a pak jdi zas líbat ruce Říma!... Rozpomeň se Bělohorské pláně, na korouhve s tváří matky Páně vzpomeň, pod niž napsal římský kněz prosbu: „Dokaž, že jsi matka naše“,naše,“ vzpomeň na kopí a na palaše, které nesly v české řady děs, vzpomeň na děda, jenž zabit dřímá – a pak jdi zas líbat ruce Říma!... Vzpomeň zraků, které záštím plály, když kázaly Ferdinandu králi: „Roztlučeš je prutem železným, jako hrnec rozdrtíš jich kosti, budeš bít a ničit bez milosti, dokud nebude vše v prach a dým!...“ Vzpomeň na děda, jenž zabit dřímá – a pak jdi zas líbat ruce Říma!... 45 Vzpomeň na rynek a na popravy, rozpomeň se Budovcovy hlavy, která padla mečem odťata, neboť kněží králi kázat přišli: „Odsouzené k smrti propustíš-li, budeš ty i zem tvá proklata!...“ Vzpomeň na děda, jenž zabit dřímá – a pak jdi zas líbat ruce Říma!... Vzpomeň Huerty a Lichtenštajna, jejichž hordy římská ruka tajná na kacíře české vyslala; rozpomeň se muk a utrpení, vzpomeň slz, jež dlouhá pokolení nad žebráckou skývou plakala – vzpomeň na děda, jenž zabit dřímá u pak jdi zas líbat ruce Říma!... 46

NÁŠ STROM
Duševní nám vůdce vzali, umučili, porubali, zvyháněli v cizí dáli – zplenili náš strom: Květy, jimiž zářil bíle, jimiž svědčil o své síle, rozmetali v dálné míle; nezůstala bez pohrom ani větev, haluz malá, zloba jejich rozervala všecko hůř než hrom. A co zbylo z toho stromu, co přec odolalo lomu ruky lupičovy, k tomu cizí dali sloup, k tomu dali cizí mříže, snítky jako k dřevu kříže stahovali, blíž a blíže úvaz vnikal, hloub a hloub – by i mízu zvrhli ryzí, na každičkou haluz cizí vštěpovali roub. Tak strom starý zmrzačili, větve jeho přinutily, k jinému by rostly cíli 47 nežli po sta let. Stará míza od kořene proudí výš pod kůrou kmene – větvemi však v cizí žene list a zmrzačilý květ, a i plod, jenž z květů zraje, cizím tvarem, barvou hraje, jako by byl klet. Jen co nad kořenem vzroste, odívá se v květy prosté, jako by to byli hosté z dávných století. Stará míza žene v listy, v ratolest i ve květ čistý jako kdys, kdy těmi místy Hus dal pravdě zavzněti – a z těch prutů naděj kyne, že snad přece ještě mine naše prokletí. Že snad z těchto prutů v jeden, až nám mine dlouhý leden, bude mocným vzruchem sveden staré mízy proud, že se v mladé síle vztyčí nad korunu trpasličí, která při své cizí tyči bude bídně schnout a schnout, 48 a že nad ní v slunce jasu rozloží svých větví krásu volně, bez všech pout. 49

KALICH
Nám kalich ve dlaň vtiskly naše děje: – Nuž, pijte z něho všichni, co vás jest, ať po vše časy před vámi se skvěje a pevně vždy jej svírá vaše pěst! – A tak se stalo. Pro ten kalich stkvící my zapěli jsme chorál do ticha – až k horám od hor táhli kališníci a z Čech se stala země kalicha. My po kraj kalich vínem naplnili a v mystickou jsme měnili je krev – to byl náš nápěv nadšení a síly, že vrahy zaháněl náš pouhý zpěv. Však přišel čas, že ne my jako prve, než jiný že nám kalich obsloužil – byl zase po kraj plný rudé krve, to krev však byla z našich vlastních žil. To nápoj nadšení a síly nebyl, jímž kalich náš té doby přetékal – zjev umrlčí se z něho na nás šklebil, kdo z něho pil, buď umíral neb štkal. Krev vlastní dlouho z kalicha jsme pili, i hořkost slz, jichž proud se po věk lil – 50 vsak bylo hůř, když jedem naplnili nám kalich, by nám duši otrávil. A my jsme pili, pili zapomnění, jed pronikal nám v každý sval i v kost – i svědomí v nás ztichlo v opojení a zapomnělo na svou minulost... A posud kalich s cizím jedem v pěsti jak v snění křečovitě držíme; nám zdá se snad, že pijem míru štěstí – že srkáme jed zhouby, nevíme... Je čas, by někdo probudil nás snící, by mocným hlasem zvolal do ticha: Vylijte obsah, bědní kališníci, vylijte cizí obsah kalicha! Ten cizí páchne durmanem a blínem, stín omámení táhne přes čelo – vy naplňte si kalich vlastním vínem, v němž sluneční by světlo hořelo. To bude nápoj nadšení a síly, jak bývávalo kdysi před věky, a povede vás k zářivému cíli, jejž praotec váš hledal daleký! 51 Vám kalich ve dlaň vtiskly vaše děje: nuž, pijte z něho všichni, co vás jest, ať po vše časy před vámi se skvěje a pevně vždy jej svírá vaše pěst! 52

SELSKÉMU LIDU
Chaty počernalých trámů, došků omšelých, co se přes vás převalilo utrpení zlých! Co tam žilo pokolení v těžké porobě, co tam bídy přebývalo v různé podobě! A přec zase co z vás vyšlo krásy do světa, kolik síly zrodila vám bída prokletá! Lide, který v potu tváři chléb jsi dobýval, aby mohl žíti chuďas, rytíř, pán i král, jak jsi marně věky toužil, abys nebyl rob, jak jsi vítal po životě za zdí chudý hrob! A přec na své pleny kouzlils jara smavý květ, a přec dovedls i v bídě ještě písně pět! Husa zrodils, a když ti ho spálil pyšný Řím, rozvlnil jsi český život od hor k pohořím, otku opustils i rádlo, brázdu svou i dům, cepy svoje okoval jsi, škorně k pochodům, v boj jsi táhl, chorál slavný hromově jsi pěl, že se Řím až světovládný malomocně chvěl. A když po dvou věcích v zemi řádil cizí kat, vůdce své když viděls hynout, z vlasti utíkat – marně kněz i žoldnéř mířil tvoje na domy; v chatách svých svou hájils víru, volnost svědomí; a když míra překypěla – v dél i na šíři v boj z nich šli zas „urození páni kacíři“. 53 A když přec tvůj zlomen odpor v krvi, v požáru, když ti břemen naložili jako soumaru, spoutali tvůj každý pohyb mocí nelidskou – přeces ještě po věk skrýval bibli Kralickou, ve „Praxi“ a v „Labyrintu“ hledals útěchu, ač ses denně chvěl, že slídič vnikne pod střechu. Co to bylo utrpení, co to bylo běd, než tě, lide, naučili nedívat se zpět, než ti z duše vymazali víru pradědů, než lid římský učinili z tebe k posledu, který na zpěv, jímžto z hradby vozové kdys hřměl, který na své utrpení, na vše zapomněl! Nový čas ti s šíje sejmul břímě otroka, dal tvé duši volnost, pro niž kdys ti proroka upálili na hranici, pro niž strádal děd – ale ty už netoužíš mít převzácný ten květ, ba ty ve tmách ani nevíš, co ti vykvetlo; ač máš volnost, nedbáš vyjít ze tmy na světlo... Jako kdysi ryješ brázdu, řídíš vůz a pluh, ale nad ním jako ve snách potácí se duch v bludném kole, jež kol něho semkl cizí Řím. Přece však, že věčně bude takto, nevěřím: přijde ještě jednou prorok, jenž tě probudí, jenž ti starou sílu vrátí mocné do hrudi! 54

PÁTÝ STAV (Českému dělnictvu)
Od hlavy nám král a církev ubíjeli volnost svědomí; kdo se druhdy nejvíc přede všemi skvěli, první ze všech umírali za čin smělý – hvozd by vymýcen byl český, létly z mračen první blesky staré ve stromy. Uťatá když hlava padla, lámán kolem po údu byl úd – zmítala bouř kmeny, podrostem a stvolem, až se posléz rozletěla širým polem: hrady, tvrze, města, chaty dravou bouří v plen jsou vzaty za kacířský blud. Pán i zeman, měšťan po nich trpěl muka, za svou víru vstav – až pak dlouhou trýzeň, při níž srdce puká, nesla zmozolená, tvrdá selská ruka; za svobodu přesvědčení do sedmého pokolení trpěl „čtvrtý stav“. Tělo krvácelo z ran – a v pouta pevná jat byl volný duch, 55 ve zdi chmurné, vlhké, v řetězy a břevna... Dávno ztichla sic bouř zuřivá a hněvná, slunce nevzešlo však po ní; mraky dál se nebem honí, dusnem plní vzduch... Přešly věky. Nová doba křídly bije ve svět daleký. Čas, by vzlét’ náš duch, jenž dosud zajatý je, aby vzpřímily se nahrbené šíje, aby to, co ubíjeno, sáhlo zase pro své věno jako před věky. Nejdéle „stav čtvrtý“ hájil svobodu si, volnost svědomí, nejhustší jej nyní tma jak v půlnoc dusí. V temnotu ať světlo nyní nésti zkusí „pátý stav“, jenž v brány buší, v odvěký ať žalář duší bourá průlomy! Silné pěsti má, v nich sochory a mlaty, dláta, perlíky – silnou vůli má a nadšením zrak vzňatý: nuže, vzhůru na ten žalář klatý! Rušte zdi, ať klesnou v rumy, duch ať volným křídlem šumí! – – Čas jde veliký! 56 Věčný běh svůj staví na svém rychlém oři, přes pět století ohlíží se zpátky: hranice tam hoří, která nám být měla, jiným byla zoří, na níž mřel, kdo ve lži nával čistý štít nám pravdy dával ve své závěti... Nuže, vy, kdo z práv jste ještě vyděděni, ale svobodni, strhněte již cár, jenž v Římany vás mění, a pak pravdy štít svém pevném na rameni ze všech první vyzvedněte – „pátý stav“, však první jděte vzhůru s pochodní! 57

MLÁDEŽI
My v zajetí jsme padli jako Israel, jejž otrokem svým učinili Faraoni – jen trpčí los, než národ Abrahamův měl, nám údělem byl, hořčím pláčem dům náš zněl, a více krve vycedili jsme než oni. Jak Israel se potácíme v pustině, v níž vítr jen a naše vlastní bída stená – den s nocí, s rokem rok se střídá jedině, však los náš týž jest od hodiny k hodině, v též dálce ztracené je země zaslíbená. Náš Mojžíš, duch našeho v světě poslání, nám stále ukazuje v ztracené ty luhy, jen žádá návrat k pravdě, žádá pokání – a doved by nás nejpustější po pláni v zem, kde jsme slavní byli jako nikdo druhý. Však na egyptské hrnce myslí starý rod a zlatému se teleti jak bohu klaní; co chce náš Mojžíš, zhoubné prý jest pro národ, prý v slovech pravdy nebezpečný sváru hrot, a život dusí, kdo zve ku pokání... Rod ten zem zaslíbenou rád by svojí zval, však nerad zlata se a vůně masa spouští, radš jako otrok pod jhem napíná svůj sval, 58 než staré jho to svrhnout by se odhodlal – a proto v Kanán nevejde a umře v poušti. Však, mládeži, ty kterás ještě nevssála,nevssála jed egyptský jak tvoji otcové a matky, jíž nesehnula otrokářů pochvala a čistý zrak máš, abys pravdu poznala – ty zaslíbenou zem si můžeš vrátit zpátky! Jen třeba vzpomenout, jak přišlo zajetí, jen srdci říci, ať se minulosti vyptá, co sťato hlav, co jiným dáno úpěti a hynout v žalářích – tak po věk, staletí – než uvedli nás obrácené do Egypta. A samo přijde poznání, že hanba jest i ještě na poušti nést pečeť Egypťana, již na čelo nám vtisklo násilí a lest – než jísti s tím, jenž mohl na nás biče plést, že nemůže být větší potupa a hana. Že třeba za pravdou jít přímo, bez chvění, že třeba vzdát se všeho, co tvé otce svádí, vše odhodit, čím oni byli mámeni, ať zlato bylo to či drahé kamení, neb chutný obsah plných mis a plných kádí. A, mládeži, pak jenom krok a budeš zřít, proč otcům tvým se marně slzy v oči ženou; 59 jed v těle egyptský ti budou v poušti mřít – ty, prosta jeho, můžeš náruč rozestřít a v ztracenou zas vejít zemi zaslíbenou. 60

ODKAZ DUCHA HUSOVA
Vy svornost na rtech máte, opatrnost žádáte, by pravda hlasitá kdes nestáhla mrak na čele – Ó, blázni pošetilí! Kdy přec poznáte, že zrádcem pravdy jest, kdo v svět ji praví nesměle? Vy díte: Můžeš každý pravdu ve svém nitru hřát, jen střez se pro ni sváry do našich zvát vsí a měst! – Ó, nemoudří! Kdy poznáte, že pro zdánlivý řád kdo pravdy brání nesměle, též pravdy zrádcem jest? A míníte, že pravdy šíření má mít svou mez, své kněze že má mít, sic tíhou svou vše rozdrtí – Ó, pokrytci! Kdy poznáte, že nekněz nebo kněz, když pravdu zná, má brániti jí vždy a do smrti? A voláte-li: Mlč, nám neprav našich vin a chyb, mlč, nepravost-li vidíš, aneb rci nám soukromě – to daleko buď ode mne, sic bylo by mně líp, bych umřel! Jestliže bych mlčel, běda, běda mně! Kdo pravdu zná, stůj při ní, drž ji, prav ji zjevně, braň, jen za to pros, bys pevně do smrti v ní setrval, bys od ní v křivou stranu nikdy neuchýlil skráň a příštím bratřím bys tak dobrý příklad v odkaz dal! Jen za statečnost pros i v životě i ve skonu, bys nedal chytrým zlomit se ni v chvíli poslední, 61 by lháři neřekli: Hle, přec nám složil poklonu a pravdy ustoupil, když přišel konec jeho dní. A kdyby přišli páni, knížata a králové, i kdož dí o sobě, že jsou zde první po Bohu, a chtěli zlato dát ti za kamení jalové a život za smrt, pravdu zradíš-li – rci: Nemohu! A dej svůj život za pravdu, dej tělo spálit v prach a opusť vše, i to, co miloval jsi nejvíce – však jásat nebudou tví zhoubci: padne na ně strach, a pravda tvoje vzletí slavnější z tvé hranice! 62

JAK BLESKEM ZASAŽEN...
Jak bleskem zasažen když mocný padá strom, tak padl v Kostnici Jan Hus, kněz dobrý Páně. Dým k nebi stoupl, dlouze zaburácel hrom a všecka zem se v dálku třásla po té ráně. Však nebyl hněv to z rozhněvané oblohy, to nebyl oslnivý záře posel boží, jímž k zemi poražen byl Mistr nebohý – to blesk byl z mraků zloby, jež zde bídu množí. To ti jej poslali, kdož směle boží moc si přivlastnili, pravdy slunce skryli v mraky; by všecku zemi v temno zahubila noc, z níž obracely by se k nim jen všecky zraky. Blesk ohněm vznítil mučednickou hranici a kněze pravdy nezlomného na prach pálí – však nejásali nad obětí hořící: Bůh z ohně promluvil, Bůh, jehož v pouta jali! Bůh, v jehož jméně kacíře zde pálili, Bůh, který všecku moc prý do rukou jim složil, Bůh, za nějž mluvili – k nim hřmí té ve chvíli, Bůh, jehož pohřbili – v té hranici zas ožil! A blesky metá na vše strany, v šíř i v dál a všude v temnu jasné ohně zapaluje, 63 by duše poznaly, že on jest pán a král, že není bohem, co zde křivě bohem sluje. A od hor k horám rozšiřuje hřímání a hromu hlasem duše z ospalosti budí, by lidé strhli pouta, jimiž spoutáni, a Boha aby hledali v své vlastní hrudi... Pryč od té hranice, kdož jste ji vznítili a pýchu ve svých srdcích máte nekonečnou – blesk hněvu mého rozdrtí vás, zbloudilí, že lidu mému skrývali jste pravdu věčnou! Pryč od té hranice! Jak v sloupu ohnivém v ní Bůh jest, který Israele v poušti vodil – pryč od ní každý, kdo jsi nečist v srdci svém: zář její čistým srdcím jen má býti v podíl! Pryč od ní, pozdní synu země Janovy, jenž svého proroka jsi životem svým zradil – plá oheň pravdy z ní a oheň obnovy, že jeho žáru staletí dech neochladil. Pryč od ní, byť jsi na rtech jméno Mistra měl, sic její oheň rudě na tvé padne tváře, že v cizím zakuklení předstoupit jsi směl – a na čelo ti vpíše bídné jméno lháře! 64 Pryč od hranice, shořeti v ní nechceš-li a nechceš-li v ní spálit, cizího cos přijal, bys jiný vyšel z ní, než přišels předešlý, a za kadidla dech vzal jarní vůni fial. To učinit-li chceš, ó, pojď k té hranici, já ohněm obnovy a pravdy tebe vznítím, já silou obejmu tvou duši bloudící a povedu ji novou cestou živobytím! Ó, pojď k té hranici, viz: bleskem zasažen, v prach sežehnut a vržen v proudy cizí řeky Hus přece nebyl zničen, nebyl poražen: Svou pravdou žije dále pro věky a věky!... 65

ZA PRAVDOU
Pravdu, kterou s Husem hájívali, přítel Páleč nyní potíral – slova jeho bouřlivě se valí jako mořský příboj na úskalí proti tomu, jehož bratrem zval. Pravda tu – zde druh a přítel v díle – které k boku postavit se síle? K přátelství, jež chová srdce sval? K pravdě, k níž chce křídlo duše bílé? Hus šel s těmi slovy za svou duší dál: Volím věčné, opouštím, co zdejší – Páleč přítel, pravda přátelštější!... Spor v tvé duši rozpoutal se, druhu: proti přítomnosti – minulost. Rád bys mezi nimi sklenul duhu, požíval mír v jejím polokruhu – stín však na ni vrhá sporu host. Co kdys v záři bylo, je teď nocí, kde dřív požehnání zrálo otci, nacházíš teď ohlodanou kost – k pravdě otců táhne tě to mocí, přítomnosti pout však nejsi prost... Zvol si věčné, opusť, co je zdejší – Páleč přítel, pravda přátelštější! 66 Poznal jsi, že nemůže být smíru mezí tím, co bylo, a co jest; kdo zval oheň na náš rod a síru, žahadly nás ubodával štírů, za pravdu nám dával klam a lest – že nám nemůže být věrným bratem, byť nás mámil kadidlem a zlatem, byť i ukazoval k výši hvězd. Poznals to – a neutíkáš s chvatem? Ještě ptáš se, kterou zvolíš z cest? Zvol si věčné, opusť, co je zdejší – Páleč přítel, pravda přátelštější! Rozumím, ach, vzpomínky tě vábí: dětská víra, jež ti hořela, když tvé síly ještě byly sláby, znamení, jež ruka matky, báby kreslila ti s chvěním do čela, staré zvyky, staré obyčeje, s nimiž srostly žití tvého děje, pokud číše mládím kypěla – vše to ve vzpomínkách se ti skvěje, ač tvá duše jinam vzletěla... Zvol si věčné, opusť, co je zdejší – Páleč přítel, pravda přátelštější! A pak: bolestno jest rozetnouti, co bývalo dosud spojeno, s čím jsme srostli na života pouti – 67 pusto bude, až se všechno zhroutí, co nám bylo dáno za věno. Nepohorším bratra, sestru svoji, že jsem přetrhl nit, jež nás pojí, již nám předlo jedno vřeteno? Bratrství zde, pravda tamto stojí – před čím, před čím schýlit koleno?... Zvol si věčné, opusť, co je zdejší – Páleč přítel, pravda přátelštější! Hranice, viz, není uhašena, plamen její věčně bude žhnout: v záři její bude zkrvavená vždy se tobě jevit zem tvá, žena krásy nejmilejší, těžkých pout; plamen její ozařovat bude lež tvou, která s tebou chodí všude, když ji nemáš síly odvrhnout – v studu před tím ohněm záře rudé by ses ukryl, marně hledáš kout! Zvol si věčné, opusť, co je zdejší – Páleč přítel, pravda přátelštější! 68

APOŠTOL PRAVDY
Hus v Betlémě a na Kozím a všady, když viděl vůkol v pýše hýřit lež, jak měla chrámy za peleš a v šat se oblékala rudý – dal jako zvonu svému hlasu znít, dal jako zvučné polnici mu zníti, že jedna jest jen z labyrintu nit, na jejímž konci denní zář se nítí: Ať zloba hrozí, že tě rozdrtí, ty pravdu drž a braň až do smrti! A když se bouře nad ním rozpoutala, když kletbou hřměla jeho nad čelem a v mraku zlobou setmělém blesk k jeho zahubení vzňala – on stále volal k Čechům jako dřív a ještě v poutech vzkazoval jim z dáli, a ještě v smrti ohněm zazářiv svým skonem volal přes hory a skály: Ať zloba hrozí, že tě rozdrtí, ty pravdu drž a braň až do smrti! A jeho prach když odplavily vody kams do neznáma v sever po Rýnu až v mořskou kamsi hlubinu – duch jeho volal české rody v šik za pravdu, byť všecko v světě kol 69 nám v žoldu lži meč nepřátelství neslo, a za proroka národ apoštol vstal v plné síle, v štítu jeho heslo: Ať zloba hrozí, že tě rozdrtí, ty pravdu drž a braň až do smrti! A když pak národ, apoštola, jali, jej spoutali, jenž sedal na trůnu, mu z trní dali korunu a na kříži jej rozepiali – syn jeho, dcera, k mukám, v žaláře šli pevně, pod meč katův k popravišti, a když už zřeli smrti do tváře, volali s Husem v pokolení příští: Ať zloba hrozí, že tě rozdrtí, ty pravdu drž a braň až do smrti! Slyš mocný hlas ten, Čechu pozdní doby, jímž volá k tobě z dálky věků Hus, jenž ze staroměstských zní hrůz, jímž mluví praotců tvých hroby! Slyš zašlých věků volání a zpěv, jdi dávných pravdy apoštolů stopou: vždy nesli bílou její korouhev, byt zřeli, že jim za ni jámu kopou. Ať zloba hrozí, že tě rozdrtí, ty pravdu drž a braň až do smrti! 70 Slyš, lide český, hlas své minulosti a buď zas, jako’s býval, Husův lid, svůj setřes lhostejnosti klid, lži cetek rozmachem se zhosti, svůj prapor bílý s rudým kalichem zas rozviň, ať jej svět zří kol a kolem, co v srdci nosíš, vyznej se smíchem a jako kdys buď pravdy apoštolem. Ať zloba hrozí, že tě rozdrtí, ty pravdu drž a braň až do smrti! 71

VYJDĚTE Z TOHO DOMU...
Vedli nás do domu Říma po trní, skalách a hloží, biřici, žoldnéři, kati kopím a meči nás hnali, jak chtěli papež a biskup, jak kázal kníže a král – v bolestech, ranách a krvi umíral národ boží; kde dříve ke stolu Páně velkého, malého zvali, by z něho sílu svou čerpal – krvavý plod mu teď zrál. Krvavý plod, a jak hořký, otravy plný a zhouby! Ti jedni zmírali po něm v trápeních těla a muce, druhé zas v neznámou dáli vyháněl na cizí lán – a kdo té na cestě zbyli, po kost jak nemocí zlou by schváceni byli a jati: zemdlely nohy i ruce a jejich duch ve svém letu v temnoty noci byl sklán. Tak vešli do toho domu. Ze živých ran krev jim tekla, za nimi křížová cesta, po níž je vodili po věk – oni však nezřeli krve, pamět je nevedla zpět. A když by vedla, hned duši děsili hrůzami pekla, varhanám dávali zněti, aby se zachvíval člověk, zlatem jej mámili, aby volnosti uspalo vznět. Dědové, otcové, děti žili a mřeli v tom domě, do něhož paprsky slunce mohly jen barvami na skle, v němž místo oblohy klenba s obloukem nalomeným, namísto života mrtvé obrazy hleděly skromně, květy jen v ornament ztuhlé po zdi se vinuly prasklé, namísto dýchání lesů kadidla vznášel se dým... 72 A my v tom vězení duší, a my v tom domě jsme posud. Tu a tam rozbité okno propouští sluneční pramen, do dusna sklepení vzduchu svěžího uvádí proud – marně však vábí nás volnost, my zříme tupě v svůj osud, nedbáme o dveře opřít sílu svých plecí a ramen, nedbáme zbavit se tíže vnucených, potupných pout. Ani když dopadne na tvář pohany ošklivá slina, zlolajný ret když nám ztupí, co bylo posvátno otci, vítězný posměch když stihne slávy nám zapadlý rov – není nám jasno, že na tom naše jest největší vina, nevzbouří krev se nám v žilách, dále jsme beránci krotcí, s hanbou se tísníme dále pod cizí, nevlídný krov. Co ještě musí se státi, abychom procitli ze sna? Abychom očima zřeli, ušima slyšeli jasně?... Kostnické plameny září – vizte, kde přítel, kde vrah! Prabáby slzy a vzdechy, praděda útrapa děsná, popravy, vyhnanství, pouta – z minula volá vše hlasně: Vyjděte z tohoto domu! Vyvrzte z obuvi prach! 73

NEPŘIŠEL JSEM SPOJIT...
Nepřišel jsem spojit, ale rozdělit; lučavkou chci býti, která prvky dělí, v noci béře spánek, ve dne duši klid, štve ji od neděle výtkou po neděli, aby neměl míru Husův kdysi lid. Aby v jeho srdci červ svou hlavu zdvih’, hlodal nitro jeho mdlobou zkolébané kusadlem sta výtek palných, mučivých, až by řekli mnozí: Nejsme hodni, Pane, dávné minulosti, velkých předků svých... Biče uzlovaté přišel jsem vám splést, bych vás mrskal jimi jako Ježíš v chrámu, nenesu vám míru vábnou ratolest – žahavky a trní, bodláčí vám lámu, které všude bují kolem vašich cest. Rozbít jsem vám přišel brejle mámení, jimiž trn a bodlák růžemi se zdály, rudou zlatonosnou plané kamení, pšeničnými poli pusté, holé skály, zlatým vínem voda v kalném prameni. Ať svou bídu zříte v celém úžasu; jak vám vzali, čím jste byli velcí kdysi, jak z vás učinili národ chuďasů – 74 ať své uvidíte pokřivené rysy, vlas až zšediví vám hrůzou po vlasu... Nepřišel jsem plakat, nepřišel jsem lkát – svědomí jsem přišel vyburcovat líná, ať vás lháři nazvou za den tisíckrát; přišel jsem vám nalít horoucího vína, ať vám nepřestane v nitru ohněm plát! Ať vás pálí jako oheň hranice, na níž sežehli vám pýchu vaší země – ať vám žene plamen studu do líce, že se vésti dáte jako ovce němě od dědiců černých kleté Kostnice! A když konečně vás pojme studu cit, oživne snad zas vám obraz předků zbledlý, poznáte, že jinak nutno hledat klid: oddělit se od těch, kdož vás k Římu vedli... Nepřišel jsem spojit, ale rozdělit! 75 OBSAH
KDOŽ JSTE BOŽÍ BOJOVNÍCI...7 HUSITSKÝ PRAPOR11 JAN HUS13 HUSOVY OHNĚ16 ŠTĚPÁN Z PÁLČE19 JINÉ DOBY21 MOSTECKÁ VĚŽ24 RODNÉ MĚSTO26 FARIZEOVÉ28 NAD STAROU ČESKOU KNIHOU30 PRAVNUCI34 MÍR36 PĚT SET LET...38 BUBEN41 DVĚ CESTY43 JDI LÍBAT RUCE!...45 NÁŠ STROM47 KALICH50 SELSKÉMU LIDU53 PÁTÝ STAV (Českému dělnictvu)55 MLÁDEŽI58 ODKAZ DUCHA HUSOVA61 JAK BLESKEM ZASAŽEN...63 ZA PRAVDOU66 APOŠTOL PRAVDY69 VYJDĚTE Z TOHO DOMU72 NEPŘIŠEL JSEM SPOJIT...74
[77] JAN ROKYTA (Adolf Černý) ZPĚVNÍK POZDNÍHO HUSITY Část třetí
Vytiskla Politika v Praze II. Václavské nám. 21 Obálku navrhl Alois Moravec
Vydalo Zátiší, Knihy srdce i ducha B. M. Klika v Praze II. Opatovická 9 v prosinci 1918
E: tb; 2007 [79]