NAD STAROU ČESKOU KNIHOU
Ty kniho stará tuhých, počernalých desk,
ty kniho česká věkem hnědavících listů
a velkých, v hroty nalomených liter,
v nichž dávných za nocí a jiter
mdlý stářím zrak i mladých očí jasný lesk
hledaly cestu k srdcí těšiteli, Kristu,
co duši děsil zbraní třesk,
co rval ji zloby vír –
ó, jaký z tebe vane stesk
a jaký mír!
Stesk, který skláněl štvané hlavy nad tvůj list,
co lež a lhostejnost a násilí kol spaly,
stesk pro ztracený minulosti statek,
stesk sirot, opuštěných matek –
stesk tajných, plných temnoty a plísně míst,
kam v úzkosti tě chvějné ruce ukrývaly –
stesk hrubě ztroskotaných hnízd,
z nichž odnášel tě v dál
tvůj čtenář, nejsa žitím jist,
ač míru ždál...
A mír, jejž v tobě hledal pradávný můj děd
i dávná prabába, ač srdce krvácelo,
ač bouře hřměla v uděšenou duši,
chtíc zlomit ji jak starou hruši –
mír, který tajně ssáli ze slov tvých a vět,
30
jenž se stránek tvých vcházel pod zbrázděné čelo
a unášel je v lepší svět,
jejž stále hledal duch,
kde není zloby ani běd,
jen dobra Bůh...
Stesk předkův pro tebe, když slidičova dlaň
skrýš tvoji odkryla a pro tě sáhla do ní,
když s úšklebkem tvář jeho v stránky zřela,
kam tekla mnohá slza vřelá –
když zrak, jímž v lesy hledí zmírající laň,
tě provázel, že k tobě již se nenakloní,
když úzkost nachýlila skráň
a srdce hnala v klus,
že odsoudí tě: V ohni vzplaň
jak druhdy Hus!
A mír, jenž v duši vešel, zahalenou v mrak,
když zázrakem jsi vrátila se v chvějnou ruku,
jež tolikrát tvé zpřevracela listy,
v nich pramen víry majíc čistý –
když na tvých řádcích zase vlahý utkvěl zrak,
jež čítal na tisíckrát v mocném srdce tluku –
mír, jenž dal světlo za soumrak
té duši ze tvých vět
a vlídně vedl její vrak
dál mořem běd...
31
Zde, kniho, ležíš před potomkem po stech let
a mluvíš k němu tajemnou a tichou řečí,
vír časů nad tebou jej nese zpátky,
i zdá se mu, že mezi řádky
naň pátravě se upřel vážný, přísný hled,
že z knihy k němu tvář se obrátila něčí,
rys každý ztuhlý jako led
a přece milý zas,
a povzdech tichý s úst že slét
jak v dávný čas.
A zdá se mu, že ret, jenž dávno již jest něm,
i oko, jehož dávno zhasly zřítelnice,
cos chtějí se ho naléhavě ptáti,
jak ptávala se děcka máti,
když chtěla zbadati, zda není viny v něm –
a jako tehdy náhle vzplálo jeho líce,
tak nyní plane pod ohněm
těch zhaslých zřítelnic,
a otázka chví jeho pněm
rtů zašlých v nic.
I klopí zrak, jak děcko před mateří kdys
neb vážným před otcem, jenž badal jeho vinu –
a když jej zvedne, tvář se na něj dívá,
z níž shovívání k němu splývá,
a jejíž náhle změkl vážný, přísný rys,
a po hněvu a výčitce v ní není stínu...
Jen starostlivost, zbloudil-lis,
32
v té tváři skryta jest,
a půjdeš-li jak otci kdys
dál cestou hvězd...
33