BUBEN

Jan Rokyta

BUBEN
Matce pro kacířství syna vzali, na jesuitu jej vychovali; a když přišla k němu po letech, o pravdu když se synem se přela, Písmem jeho slova vyvracela, seč mateřské hrudi stačil dech – jesuita, nechtě slyšet matky, bořící slov jeho smysl vratký, po bubnu sáh’ s paličkami v spěch: aby matku přehlušil i duši do napiaté kůže hlučně buší. Přešly věky – stále tytéž děje: jesuita syn se stále chvěje, matky výčitkám by nepodleh’. Připomíná-li mu dávné časy, Řím kdy vodil do Čech divé chasy, aby hrůzu nesly ve stín střech, aby mučily a zabíjely toho, kdo se nevzdá s duší celý – buben béře s paličkami v spěch: aby matku přehlušil i duši, do napiaté kůže hlučně buší. Když se ptá ho, zdali věří tomu, čím jej drží v jesuitů domu, čím jej sytí ve vysokých zdech, 41 zda ta víra, jejíž nosí řízu, přešla také v jeho krev a mízu, je-li v srdci, nejen na retech, svědomí zda jemu nevyčítá, že jen lež jest v jeho nitru skryta – buben béře s paličkami v spěch: aby matku přehlušil i duši, do napiaté kůže hlučně buší. A když v úzkosti jej volá matky: Vrať se, synu, vrať se ke mně zpátky, kde jsi zakotvil, je cizí břeh! Vrať se na cesty svých dávných dědů, hledej dále pravdu v jejich sledu; snad je jinde, nežli v jejich snech, ale jen ji hledej, jen jdi za ní, jenom lež ať není tvojí paní – – buben béře s paličkami v spěch: aby matku přehlušil i duši, do napiaté kůže hlučně buší. 42

Básně v knize Zpěvník pozdního husity: