PĚT SET LET...

PĚT SET LET...
Pět set let se proudem převalilo, co nám upálili proroka – mezi tím, co tehdy v Čechách žilo a co po půl tisícletí zbylo, jaká je to propast hluboká! Co dřív z kamene, je teď jen z hlíny, a z té bláto bývá nebo prach. Místo dubů teď se klátí třtiny, místo lidí plíží se tu stíny, místo mužnosti teď chví se strach. Vody staletí nám všecko vzaly, čím se v běhy dějů vepsal Čech – praotci kde velcí umírali, pozdních vnuků živoří rod malý, lišejník jej sežírá a mech. Praotec kde odkazoval dětem odpor proti Římu v závěti, v boj kde vydával se s celým světem, by moh’ pravdu hledat volným vzletem – pravnuk spí teď v Říma objetí. Volává sic: Praotcové naši! Hus a Žižka! Tábor! Husité! – při tom jí však sladkou římskou kaši 38 a hned bázní velikou se plaší, k předkům-li jej zpátky vábíte... Pět set roků! Zda to dosti není, abyste se ze sna vzbudili? Po tmě aby přišlo slunce denní, světla ode stínu rozdělení, českých bratří vnuci zbloudilí? By věc vaše byla jako dědů podle Písma: ano – nebo ne, byste z ohně nebyli i z ledu, hořkost v srdcích, na rtech plno medu, šíje pouze v slovích nesklonné. Byste rozhodli se: buďto vodavoda, nebo olej ať je v nádobě, ať zpěv za mrtvé zní nebo óda, bud ať oheň života vám dodá, či ať led vás drží v porobě! Pět set roků! Bratří na Balkáně po té době v boj se rozhodli, za svobodu vytáhli meč k ráně – zda vy také pro boj jménem Páně opustíte náruč pohodlí? Není třeba meče ani pušky, není třeba krve potoků – 39 třeba jenom ryzí Pravdy družky, třeba jenom svrhnout cizí bůžky a jít v stopách dávných proroků. Není třeba lidi zabíjeti, aniž útočiti k cimbuřím – Lež jen v sobě zabít, její děti, duchu dát, ať volný s Pravdou vzletí, rozhodnout se: Hus anebo Řím! 40