JINÉ DOBY

JINÉ DOBY
Jiné doby, jiní lidé. Kde stály prapory s kalichem rudé, jakou to píseň teď potomek hude? Až k nám nová doba přijde, za sto let, za dvě stě – co že z nás bude? „Tenť Pán velí nebáti se,“ zpívali předkové s vozové hradby – potomek slova ta vymazal rád by, na všem těle bázní chví se z nového zaznění staré té skladby. Zachovejte pokoj v zemi, co nás kdy bouřilo, nebuďte znova; neštěstím byla nám blouznivá slova, národ věky byl pak němý, Česká zem plakala, ubohá vdova. Historie v nové cesty po dlouhém bloudění uvedla vnuky, nesváru palcát nám vymknula z ruky – všemi dědinami, městy nadál ať panují svornosti pluky! – – – Běda zemi, lidu běda, Písmem-li bude mu nářek ten lichý! Běda ti, národe, budeš-li tichý! 21 Zhyneš za ruku se veda s chytrými pokrytci, s línými mnichy! Jinak staří kázali ti: Za dne i za noci pravdu vždy hledej, nedej ji zakrývat, brát si ji nedej, nepečuj jen, bys byl sytý, pro pravdu ryzí i k boji se zvedej! Také já dím: Nebuď bídný, neboj se o pokoj nezdravě sladký, nebuď jak úhoř slizký a hladký, pro pokrytců úsměv vlídný nezapři dávného otce a matky! Jestliže jsi dřímal dosud, jestližes dával se pokorně vodit – nestyď se přiznat se, ohlávku shodit, sám si zase tvoř svůj osud, byl-li jsi bídný, chtěj znova se zrodit! Klidnými prý ať nás nechá minulý čas, jeho boje a hádky. A já dím: Vrátit se k praotcům zpátky! Nedůstojno bylo Čecha prchati od pravdy zadními vrátky! Nedbej pokoje a míru: lež-li zříš nevěstku, strhni jí masku, 22 vymrskej ze chrámu kupčící chásku, že je štír, vždy řekni štíru, za pravdu neboj se klid svůj dát v sázku! Kdo byl vrahem tvému dědu, chce-li tě vésti, ty vésti se nedej, kde chce, bys plížil se, na koně vsedej, nepij z jeho číše jedu – k praotci vrať se a pravdy s ním hledej! 23