MLÁDEŽI
My v zajetí jsme padli jako Israel,
jejž otrokem svým učinili Faraoni –
jen trpčí los, než národ Abrahamův měl,
nám údělem byl, hořčím pláčem dům náš zněl,
a více krve vycedili jsme než oni.
Jak Israel se potácíme v pustině,
v níž vítr jen a naše vlastní bída stená –
den s nocí, s rokem rok se střídá jedině,
však los náš týž jest od hodiny k hodině,
v též dálce ztracené je země zaslíbená.
Náš Mojžíš, duch našeho v světě poslání,
nám stále ukazuje v ztracené ty luhy,
jen žádá návrat k pravdě, žádá pokání –
a doved by nás nejpustější po pláni
v zem, kde jsme slavní byli jako nikdo druhý.
Však na egyptské hrnce myslí starý rod
a zlatému se teleti jak bohu klaní;
co chce náš Mojžíš, zhoubné prý jest pro národ,
prý v slovech pravdy nebezpečný sváru hrot,
a život dusí, kdo zve ku pokání...
Rod ten zem zaslíbenou rád by svojí zval,
však nerad zlata se a vůně masa spouští,
radš jako otrok pod jhem napíná svůj sval,
58
než staré jho to svrhnout by se odhodlal –
a proto v Kanán nevejde a umře v poušti.
Však, mládeži, ty kterás ještě nevssála,nevssála
jed egyptský jak tvoji otcové a matky,
jíž nesehnula otrokářů pochvala
a čistý zrak máš, abys pravdu poznala –
ty zaslíbenou zem si můžeš vrátit zpátky!
Jen třeba vzpomenout, jak přišlo zajetí,
jen srdci říci, ať se minulosti vyptá,
co sťato hlav, co jiným dáno úpěti
a hynout v žalářích – tak po věk, staletí –
než uvedli nás obrácené do Egypta.
A samo přijde poznání, že hanba jest
i ještě na poušti nést pečeť Egypťana,
již na čelo nám vtisklo násilí a lest –
než jísti s tím, jenž mohl na nás biče plést,
že nemůže být větší potupa a hana.
Že třeba za pravdou jít přímo, bez chvění,
že třeba vzdát se všeho, co tvé otce svádí,
vše odhodit, čím oni byli mámeni,
ať zlato bylo to či drahé kamení,
neb chutný obsah plných mis a plných kádí.
A, mládeži, pak jenom krok a budeš zřít,
proč otcům tvým se marně slzy v oči ženou;
59
jed v těle egyptský ti budou v poušti mřít –
ty, prosta jeho, můžeš náruč rozestřít
a v ztracenou zas vejít zemi zaslíbenou.
60