MOSTECKÁ VĚŽ

MOSTECKÁ VĚŽ
Na mostecké věži k staroměstské straně, chodče pozdních věků, zříš těch lebek řad? Zříš, jak černé důlky, vybělené skráně smutně vyprávějí české slávy pád?... Že ty smutné lebky z pochmurné té brány před kolika věky, dávno zmizely? Pokoje že došly, s úctou pochovány, prach jejich že kryje kámen omšelý? Chodče pozdních věků! Zraky tělesnýma příšerných těch lebek arci neuzříš. Prach jejich už dávno pod kamenem dřímá, rzí je ztrávena i potupná jich mříž. Ale česká duše tvá-li slepá není, nedrží-li cos ji v těžkém zakletí, vidí je tam dosud v mátožném jak snění, byť se převalila dlouhá staletí. Vidí je tam dosud, lebky vybělené, českých mučedníků černou za mřeží – nad nimi v dál vítr černá mračna žene, Vltava zas dole šplíchá k pobřeží. Mezi nebem, zemí stále jako kdysi trčí řada sťatých, ubohých těch hlav – 24 hlubokými důlky, příšernými rysy pohlížejí dolů v spěchající dav... Na mostecké věži k staroměstské straně, chodče pozdních věků, zříš ty lebky, zříš? Proč však náhle bledneš po sečné jak ráně, od mostecké věže zraky odvracíš? Ach, tě v duši pálí vyhaslé ty oči, ty nemůžeš snésti jejich pohledu! Kéž tě provázejí, kam tvá noha vkročí, pokoje bys nikde neměl k posledu! Jdi! Štván těmi zraky, od nichž není zbytí, ptej se černé noci, ptej se bílých hvězd, svědomí se zeptej, co máš učiniti, bys těch prázdných důlků pohledy moh’ snést! Potom přijď zas k věži, k staroměstské straně, Čechu pozdních věků, viz těch lebek řad, viz, jak černé důlky, vybělené skráně smutně vyprávějí české slávy pád!... 25