ŠTĚPÁN Z PÁLČE

ŠTĚPÁN Z PÁLČE
Kněz ve vězení chorých tváří, zmučený v duše rozepřích; na prahu svědci, komisaři. Ctnost na slámě – a v nachu hřích. „Zde slyš, co proti tobě svědčí a nezapírej zarytě, sic vina tvá se ještě zvětší a na hranici zničí tě!“ „K těm slovům nemohu se znáti, tak neučil jsem český lid. Ať plamen hranice mne schvátí – však pravdy nelze ustoupit.“ „Ne, nevěřte mu, pravda jistá, že těžce bloudil ve víře! Ty věz, že od zrození Krista nebylo nad tě kacíře!“ Kněz bledý na mluvčího patře si setřel chmuru na čele... – To ty jsi, Pálči? Tys to, bratře? Tak pozdravuješ přítele?... l schoulilo se srdce vroucí a zrak se ke zdi obrátil – 19 a jeho svědci, jeho soudci druh za druhem se vytratil... Kněz dobrý shořel na hranici, i Páleč zašel v smrti kruh – však Husův duch vždy plane svící, a nezmizel ni jeho druh. Jak písek v poušti, ryby v moři, tak rozmnožil se jeho rod – by Husa zničil, přes pohoří k nám volal hrůzu cizích rot. A ještě nyní mezi námi jest plno jeho pravnuků – sic nás i sebe Husem mámí, však s paliči jdou za ruku... Že nejsi Páleč, bratře, pravíš? Že Husa ctíš? – Mlč, bratře, lžeš! Jsi Pálčem, dokud k nim se stavíš, z jich domu pokud nevyjdeš! 20