PRAVNUCI

Jan Rokyta

PRAVNUCI
Praotec se vlekl do ciziny, když mu doma přesvědčení brali; statek jeho ovládl zde jiný, on živořil bídně v cizí dáli, tam i kosti složil v cizí hrob, zmizel v cizím moři beze stop – ale utrpením svým a nouzí jména českého čest šířil světem že jsme pravdy hledatelé pouzí, bychom odkázat ji mohli dětem. Pravnuk cítí velikost svých dědů, jména jejich prsa jeho šíří – nemá síly však jít v jejich sledu, boje se, krok pevný prach že zvíří; přesvědčení skrývá pod maskou, aby nesetkal se s neláskou, a když někdo na dveře mu buší, aby uvědomil si svou bídu – volá úzkostlivě: Přej mé duši požehnání míru, přej jí klidu! A tak, svého klidu nad vše dbalý, v usmívání s těmi za stůl sedá, od krbu kdož do ciziny štvali nezlomného praotce a děda – s nimi pro klid svůj a pohodlí 34 na pouti se zbožně pomodlí, před nimi i hlavu v úctě shýbá, že smí s nimi smáčet v jedné míse, snad i poníženě ruku zlíbá – a ni v tváři při tom nezardí se. Tajně usměje se tomu v duši, čemu před chvílí se klaněl zchytra – ale nad sebou se nezasmuší; co lhal včera, bude lhát i zítra, vážnou zachovávat při tom tvář – aby byl jak jiný vedle lhář – aby klid měl, půjde dále s těmi, jeho pradědy kdož trním zbodli, a když klanět se jim bude k zemi, ani nepocítí, že jest podlý! 35

Básně v knize Zpěvník pozdního husity: