PRAVNUCI
Praotec se vlekl do ciziny,
když mu doma přesvědčení brali;
statek jeho ovládl zde jiný,
on živořil bídně v cizí dáli,
tam i kosti složil v cizí hrob,
zmizel v cizím moři beze stop –
ale utrpením svým a nouzí
jména českého čest šířil světem
že jsme pravdy hledatelé pouzí,
bychom odkázat ji mohli dětem.
Pravnuk cítí velikost svých dědů,
jména jejich prsa jeho šíří –
nemá síly však jít v jejich sledu,
boje se, krok pevný prach že zvíří;
přesvědčení skrývá pod maskou,
aby nesetkal se s neláskou,
a když někdo na dveře mu buší,
aby uvědomil si svou bídu –
volá úzkostlivě: Přej mé duši
požehnání míru, přej jí klidu!
A tak, svého klidu nad vše dbalý,
v usmívání s těmi za stůl sedá,
od krbu kdož do ciziny štvali
nezlomného praotce a děda –
s nimi pro klid svůj a pohodlí
34
na pouti se zbožně pomodlí,
před nimi i hlavu v úctě shýbá,
že smí s nimi smáčet v jedné míse,
snad i poníženě ruku zlíbá –
a ni v tváři při tom nezardí se.
Tajně usměje se tomu v duši,
čemu před chvílí se klaněl zchytra –
ale nad sebou se nezasmuší;
co lhal včera, bude lhát i zítra,
vážnou zachovávat při tom tvář –
aby byl jak jiný vedle lhář –
aby klid měl, půjde dále s těmi,
jeho pradědy kdož trním zbodli,
a když klanět se jim bude k zemi,
ani nepocítí, že jest podlý!
35