MÍR

Jan Rokyta

MÍR
Mám mlčet prý a nemám kalit míru, jenž duhou překlenul se nad zemí, z všech nejvíc vytrpěvší v světa šíru, že pochodně zář nesla před všemi. Ať odpočine prý si, unavená, když bouře minulosti dozněly, ať odměnou má nyní, štvaná žena, za proudy slzí slunce pocely... Hle, jaký mír má moje země rodná, a pro koho se o něj lekáme: kdo dal jí kalich hořkosti pít do dna, kdo přivedl sem rody neznámé, by měst i dědin českých byly metlou, kdo lidu knihy vrhal v ohně vír a minulost mu zatemňoval světlou – měj pokoj v České zemi, měj v ní mír! A syn té země, který dávno neví, zač a čí rukou trpěl jeho děd, proč z jeho rodu muži, ženy, děvy kdys vyháněni byli v cizí svět, té země syn, jenž neví, slunce záři že odnímá mu černý netopýr, by ve tmách od kolébky v stáří – měj pokoj v České zemi, měj v ní mír! 36 A jiný syn té země, který vidí, že ten, kdo koukol do polí nám sil, teď pšenice žeň s našich lánů klidí, a který přece sedá, by s ním pilpil, a jeho bratr tiskne jeho ruku, ač pro pradědy skrýval se v ní štír a připravoval trýzeň jim a muku – měj pokoj v České zemi, měj v ní mír! Mám mlčet prý... Ó pošetilí bloudi! Vždyť mluví Mistrův prach, v Rýn zahnaný, i krev, jež z Bílé Hory po věk proudí, i jazyk Jeseniův vyrvaný, i kšaft Jednoty bratří zmírající, i španělský kdes meč i bandalír, i bible zachráněná před hranicí – zač koupen byl ten hanebný váš mír!... 37

Básně v knize Zpěvník pozdního husity: