NÁŠ STROM

Jan Rokyta

NÁŠ STROM
Duševní nám vůdce vzali, umučili, porubali, zvyháněli v cizí dáli – zplenili náš strom: Květy, jimiž zářil bíle, jimiž svědčil o své síle, rozmetali v dálné míle; nezůstala bez pohrom ani větev, haluz malá, zloba jejich rozervala všecko hůř než hrom. A co zbylo z toho stromu, co přec odolalo lomu ruky lupičovy, k tomu cizí dali sloup, k tomu dali cizí mříže, snítky jako k dřevu kříže stahovali, blíž a blíže úvaz vnikal, hloub a hloub – by i mízu zvrhli ryzí, na každičkou haluz cizí vštěpovali roub. Tak strom starý zmrzačili, větve jeho přinutily, k jinému by rostly cíli 47 nežli po sta let. Stará míza od kořene proudí výš pod kůrou kmene – větvemi však v cizí žene list a zmrzačilý květ, a i plod, jenž z květů zraje, cizím tvarem, barvou hraje, jako by byl klet. Jen co nad kořenem vzroste, odívá se v květy prosté, jako by to byli hosté z dávných století. Stará míza žene v listy, v ratolest i ve květ čistý jako kdys, kdy těmi místy Hus dal pravdě zavzněti – a z těch prutů naděj kyne, že snad přece ještě mine naše prokletí. Že snad z těchto prutů v jeden, až nám mine dlouhý leden, bude mocným vzruchem sveden staré mízy proud, že se v mladé síle vztyčí nad korunu trpasličí, která při své cizí tyči bude bídně schnout a schnout, 48 a že nad ní v slunce jasu rozloží svých větví krásu volně, bez všech pout. 49

Básně v knize Zpěvník pozdního husity: