NÁŠ STROM
Duševní nám vůdce vzali,
umučili, porubali,
zvyháněli v cizí dáli –
zplenili náš strom:
Květy, jimiž zářil bíle,
jimiž svědčil o své síle,
rozmetali v dálné míle;
nezůstala bez pohrom
ani větev, haluz malá,
zloba jejich rozervala
všecko hůř než hrom.
A co zbylo z toho stromu,
co přec odolalo lomu
ruky lupičovy, k tomu
cizí dali sloup,
k tomu dali cizí mříže,
snítky jako k dřevu kříže
stahovali, blíž a blíže
úvaz vnikal, hloub a hloub –
by i mízu zvrhli ryzí,
na každičkou haluz cizí
vštěpovali roub.
Tak strom starý zmrzačili,
větve jeho přinutily,
k jinému by rostly cíli
47
nežli po sta let.
Stará míza od kořene
proudí výš pod kůrou kmene –
větvemi však v cizí žene
list a zmrzačilý květ,
a i plod, jenž z květů zraje,
cizím tvarem, barvou hraje,
jako by byl klet.
Jen co nad kořenem vzroste,
odívá se v květy prosté,
jako by to byli hosté
z dávných století.
Stará míza žene v listy,
v ratolest i ve květ čistý
jako kdys, kdy těmi místy
Hus dal pravdě zavzněti –
a z těch prutů naděj kyne,
že snad přece ještě mine
naše prokletí.
Že snad z těchto prutů v jeden,
až nám mine dlouhý leden,
bude mocným vzruchem sveden
staré mízy proud,
že se v mladé síle vztyčí
nad korunu trpasličí,
která při své cizí tyči
bude bídně schnout a schnout,
48
a že nad ní v slunce jasu
rozloží svých větví krásu
volně, bez všech pout.
49