BUBEN
Matce pro kacířství syna vzali,
na jesuitu jej vychovali;
a když přišla k němu po letech,
o pravdu když se synem se přela,
Písmem jeho slova vyvracela,
seč mateřské hrudi stačil dech –
jesuita, nechtě slyšet matky,
bořící slov jeho smysl vratký,
po bubnu sáh’ s paličkami v spěch:
aby matku přehlušil i duši
do napiaté kůže hlučně buší.
Přešly věky – stále tytéž děje:
jesuita syn se stále chvěje,
matky výčitkám by nepodleh’.
Připomíná-li mu dávné časy,
Řím kdy vodil do Čech divé chasy,
aby hrůzu nesly ve stín střech,
aby mučily a zabíjely
toho, kdo se nevzdá s duší celý –
buben béře s paličkami v spěch:
aby matku přehlušil i duši,
do napiaté kůže hlučně buší.
Když se ptá ho, zdali věří tomu,
čím jej drží v jesuitů domu,
čím jej sytí ve vysokých zdech,
41
zda ta víra, jejíž nosí řízu,
přešla také v jeho krev a mízu,
je-li v srdci, nejen na retech,
svědomí zda jemu nevyčítá,
že jen lež jest v jeho nitru skryta –
buben béře s paličkami v spěch:
aby matku přehlušil i duši,
do napiaté kůže hlučně buší.
A když v úzkosti jej volá matky:
Vrať se, synu, vrať se ke mně zpátky,
kde jsi zakotvil, je cizí břeh!
Vrať se na cesty svých dávných dědů,
hledej dále pravdu v jejich sledu;
snad je jinde, nežli v jejich snech,
ale jen ji hledej, jen jdi za ní,
jenom lež ať není tvojí paní – –
buben béře s paličkami v spěch:
aby matku přehlušil i duši,
do napiaté kůže hlučně buší.
42