ROZMLUVA.
[39]
ŽOLDNÉŘ:
Je viděls letět? Jeden za druhým
se do hlubiny poroučeli v ráz
ti jednuškové pyšní, protivní –
a s jaké výše! Jeden za druhým,
Slavata, Fabricius, Martinic
a žádnému se asi nechtělo.
To věřím. Já bych také neměl chuť
na výlet takový. Však dobře jim –
už nebudou víc drásat českou zem.
KRÁLOVSKÝ VRÁTNÝ:
Ba, nevím, nevím. Kdysi na lovu
jsem byl a viděl, naši myslivci
jak postřelili v lese jezevce.
Z nich jeden chtěl ho chytit za nohu,
ukázat druhým trofej baňatou –
a jezevec – už ležel neživý –
se zakousl mu přece do ruky.
Ba, nevím, nevím. Leccos vídal jsem
a zdá se mi, že tato škodná též
se ještě jednou vzchopí na nohy.
41
ŽOLDNÉŘ:
Ty starý mluvko! Všemu rozumíš
a myslím ničemu. Co? Pravda-li?
VRÁTNÝ:
Nech starou hlavu. Jinak na vše zří
a uvažuje jinak, nežli vy –
co holobrádek ví dnes o světě!
Jste horkokrevní jako Mates Thurn –
tys z jeho družiny?
ŽOLDNÉŘ:
To chlouba má.
Pan Mates z Thurnu pán je statečný
a má dnes radost. Jednuškové už
šli k čertu, věčný pokoj dají nám,
přestanou dráždit, staří lišáci.
Však dost se u nás napáchali zla.
Příkoří různá. Kdo by o všem věděl –
jen cosi slyšels’, páni více ví
a znají infamie podstatu.
My sloužíme a rvem se, když je s kým
a teď snad bude.
VRÁTNÝ:
Také myslím si,
jen aby z toho horko nebylo
všem našim. Rozvaž, páni takoví
jsou přece mocní, vidí daleko,
ví, oč se opřít. Císař ozve se.
ŽOLDNÉŘ:
Eh, ať se ozve. Což pak nemáme
též zbrojných houfů, mečů po boku?
Byl mocný Chlumský, mocný Martinic.
Hrozili našim. A přec letěli!
Jak pěkně! Hrome! Pěkně letěli!!
42