IDYLLA NA MOŘI.
[3] Kých Poseidon, až okeán se třás a Nereidek hned štěbetavý hlas mu volá vstříc: nu, dej ti pánbů zdraví a jak ti, táto, tráví? A mořský delfín švihl ocasem: buď, Poseidone, zdráv ve živlu svém. I Triton breptl svižném po úklonku: buď zdráv, náš Poseidonku! A drobných tvorů šťastný slyšet smích: náš dobrý pánbů nehorázně kých. Sto hlasů volá: zdráv buď na století! – I děkuju vám, děti! Já myslím, že mi v moři dobře jest a tíhu vlády lehce mohu nést, jen když mám z rána trochu jasné zoře a moře mám, och, moře! Břeh jeden květ a vzduch je samý jas, má říše plna roztodivných krás, i žaludek se pomaloučku lepší – ej, hepší, hepší, hepší! 5

ROMANCE HODOVÁ.
[7] Děl Turpin Karlu Magnovi: už, brachu, stárnem, stárnem,stárnem. – Ba, pravda, brachu, není to, jak v mladém věku žárném – prál Karel král a přihnul si ze zlaté číše svojí a po chvíli dí: Na ten čas se člověk myslit bojí – och jací reci byli jsme a dnes už kosť a kůže, už sličných žen si nevšimnem a nemilujem růže – jen jedno zbylo ze všeho a duše ještě výská: když zasedneme ke stolu a víno v číši tryská. – Ej, císaři, tys divný brach! Nač nemyslil by ještě! Na ženské! Vida! Čertovy ať neokusíš kleště – 9 jsou ostré, žhavé, pane můjmůj, a pálí bez ustání, kdo tady myslil na hříchy, nenajde smilování – jsi, Karle, králi, starý dost, už dej se na pokání, sic jinak nikdo před trestem tě strašným neuchrání! Tu Karel pěstí na stůl buch: – ej, je to živobytí! mně řekni arcibiskupe, co v hlavě se ti nítí – či jsem já hříšník nějaký, že mluvíš jako z cesty? kdo kostelů víc nastavěl pro vaše věrozvěsty – kdo klášterů víc založil pro mládence a panny, kdo mnohý brokát knězi dal uměle vyšívaný – kdo dobyl končin všelikých – buď, pane bože, při mně – já půli vzal si ze všeho a půli tam ten v Římě – já mečem, ohněm, vodou vy, jsme pohanů tlum křtili a že jsem vám byl na ruku, že by mne zatratili? 10 já francké země držím půl a z půli církev tyje, víš, milý pane biskupe, že ruka ruku myje? jen kdybych mohl hřešiti – si čerta z čerta dělám – však oči chtějí a mork ne, a toho nejvíc želám – co platno myslit na krásky, když ruce, nohy zebou – však soudím, drahý Turpine, být mladší, držíš ssebou? A Turpin jenom pod stůl pliv a mlčel, mlčel chvíli. A potom vína přinesli a opět svorně pili... 11

SEN KRÁLE HAKONA.
[13] Na trůnu zlaceném dlí Hakon král – dvé bájných oblud tvoří sedadlo umělé řezby, sloní zdobené, nad hlavou rudý, těžký baldachýn, je zlatem protkán, zdoben třepením, pod nohou bílý kožich medvědí – síň prázdna je, stich zámek královský, však z města dosud slyšet fanfary, hluk kotlů, trub, i písní pijáckých a časem větřík k zámku přivane nadšený řev: „Ať žije Hakon král!“ To jubileum slaví dánská zem – král Hakon vládl šedesát šetšest let a šestka v Dánsku číslem posvátným. Let šedesát šest..šest... Co víc možno chtít? To věk už..už... pravda..pravda... tisíc vasalů mu dnešním jitrem přišlo blahopřát a přišli kněží, přišli vojáci. Ač krajem ledný chodil severák, byl zámek jeden květ. Zde féstony 15 všech barev vlály, se stěn quirlandy uvité z růží, volně splývaly na purpur koberců, kol bílých soch houšť vonných květů, svěžích větviček, sem z dálné přivezených ciziny. A vasalové samý drahokam. Pod okny v kotly prudce zahráli, jak šiky by se k bitvě řadilyřadily, a zavřeštěly rohy, píšťaly zakvikly spěšně, pištci dují tvář a hudou píseň dlouhou, oslavnou. Sto dam jde k zámku, v bílém úboru, nad jaspis těla všechněch bělejší – (hraběnky, kněžny dnes se umyly na počest krále) rety korálům jsou podobny a oči nebeské (snad včera ještě s gustem patřily, do naha svlečenou jak čeládku na dvoře tepe karabáčem dráb, jak stříká krev a barví dlaždice)dlaždice), na rtech všem úsměv tkví, je lahodný, jak z nich by každá medu pozřela – co v srdcích skryto je – zná pouze bůh. Dvé krásných pážat dámy uvedlo, dvě krásné slečny nesou kytice (jsou obě z domů nejpočestnějších). A začly proslovy ty nádherné (je skládal jakýs poet hladový, 16 za groší pět byl jeden, obzláštní li být by měl, dals groší deset mu)mu), v ně mísily se zvučné fanfary, zpěv něžných panen, myrtou zdobenýchzdobených, (kdo as jim večer sundá věnečky?) a kněží baňatých a artistů. Pod okny „sláva králi“ hřímal lid..lid... Ten dobrý lid..lid... Jak dnes je nadšený, jak mocně hřmí: Co pro něj učinil, sám nevěděl, lid též si nevzpoměl, však přece jásal, zpíval. Filistři se našli jacís, kteří velikost té chvíle chtěli řečí obratnou a úskočnou jak pohyb kejklíře vyzvednout výše: rychle tribuny pod šerým zámkem dali budovat, je zdobit prapory a věncovím a z povýšených míst pak řečnili sub auspiciís dvorních lokajů o králi Hakonu: Prý velký byl, šest válek vedl, vyhrál některé, (ty jiné prohrál, jinak nejde to, chce něco vyhrát přece každý král, tož jednou ty, já zase podruhé – i vlk je syt, i koza celá též) a velkými se skutky proslavil za doby svojí jaré mladosti; byl učenlivý, silný, pozorný, 17 ve válkách hrdina na lovech pair. A víru hájilhájil, jak moh’ nejlépe, všem příklad dával, měl rád pátery. A Vendů plémě hrdé pokořil, vzal jejich města, vzal jim kulturu, vzal jejich práva, dal je Kodaňským – ať slouží, rabi! Běda Vendickým! Kus země získal. Vědy, umění podpořil často (dal se malovat as pětkráte, jen dvakrát zůstal dlužen, pak sochaře si slavné povolal ad audiendum verbum, žádal je, by zvěčnili ho pro tu onu alej a vousatým též někdy učencům vystrojil oběd. Jedli, poslouchal, jak hádají se, kolik druhů blech a zdali pulex Kopenhagensis je jiný druh,druh než pulex Hakoni, již často vlastní rukou popravil. Též někdy zíval v dvorním divadle, když hráli opery a tragedie – jen čilý balet trochu dráždil ho – když přišel skald, směl píseň zahrát mu a hlavně o něm. To rád poslouchal. A kdo by nerad. Hakon člověk je a člověk králem. Král je nad lidmi. Co hlavního však, šestašedesát let vládl Dánům nepřetržitě (vždyť dobrému se těšil žaludku)žaludku), 18 toť zásluha, jež ze všech největší a stačí třeba samojediná, by věčně žila paměť Hakona! Lid dobrý vyslech to a zatleskal. Král Hakon celý den tvář slavnostní, cedulky pilně soukal z rukávu a gratulantům odpovídal, jak mu předepsala dvorní kancelář, jíž v čele stáli Orkel Frankenštejn (byl z Duryňk)Duryňk), Olaf Friborgský (to Nor byl)byl), dlouhý Wilburn Cumberland – a zmýlil-li se, dvůr se nesměl smát, neb král se přece nikdy nemýlí a mýlí-li se, je to jeho věc. Co na tom, přál li slečně dvojčata, jež paní kněžně ze Seaborgu spíš by hodila se, Hjaltu Medvědu, když za zpěv děkoval (Hjalt nezpíval) a Svendsenovi za čin rytířský (byl Svendsen zbabělec)zbabělec), čert poplet to, či spíše kancelář ta cizácká, buď FrankenštejnFrankenštejn, či Cumberland. Když přijal holdy, šlo se k tabuli – ve kruhu reků used, Artuš král že lepších neměl (chlubivějších neměl, to jisté jest) a hleděl. Krásných dam byl kolem věnec pestře uvitý a tuše hřměly, vína tekl proud – 19 pět kanců snědla vzácná společnost a mnoho řípy, mnoho paštiček, šest medvědích kýt, zubra celého (byl ale tvrdý jako podešev)podešev), co ptactva, žádný nespočítal by. A připíjeli vínem předrahým na zdraví králi, na zdar vladařství. Pak zase hudba, zpěvy, tančení (jak dámy září! jak jsou rozmilé!)rozmilé!), až večer sedl na Kodaň. A noc nad širým mořem zvolna vyvstala (to panna černá v plášti pochmurném, milenka mlčenlivá, záludná). Král Hakon rukou máv a trabanti ves zástup vypravili ze dveří: „Je unavena Jeho milost už a klid si přeje“ – drábi šeptali a vasalové v drahých oděních druh druhu šeptal: Král je unaven, jen hleďte, hrabě, sotva na nohou se pán náš drží. Vždyť je starý už: jej nechme v klidu..klidu... Paní rozkošné, jež hovořily dlouho očima se svými milenci, to šeptly též a kloníce se králi uctivě, jak předpisuje dvorní obyčej, ke dveřím, ozářeným svícemisvícemi, se táhly,táhly jako mlsní kocouři. 20 Je ta tam nuda dvorních obřadů! již k rozkoši a ke hrám svůdnějším! Ty mladší milenců svých vyčkají, ty starší teplý krb si obsednou a budou klepat. Jaký to byl den a jaký moh být, toho nebýti či onoho, kdo škobrt v hovoru, když králi blahopřál, čí démanty se nejvíc leskly, kdo měl lepší šat a kam as letos pan čáp zabloudí. Král Hakon osaměl. Vše odešlo – jen teskné stíny táhly komnatou, jak v nočním tichu duše zemřelých, by gratulovat králi přišly též. A divně bylo mu. Šly vzpomínky, jak ptáčat hejna, vítr severní když v bělokoré pře se kmeny bříz a hejli, dlaskové a jíkavci se na jih tlačí..tlačí... Oči přivřené zří v jiný svět a staré obrazy ožily zase, vzplály barvami, jak čaroděj by se jich dotekl svou hůlkou kouzelnou... Jak skvělé jsou! ... Let šedesátšest pryč, hle mladý král jak po slavné byl korunovaci: je křepký, statný; komoň ohnivý se pod ním vzpíná, v lese chví se zvěř, 21 když jeho roh se ozve hlomozně a smečka letí širou planinou po stopě kance,kance nebo jelena a v městech děvy okem zářivým šlehají vládce..vládce... Bože, jednou jen být králem zlíbánuzlíbána – och, jaká rozkoš! Co smrtelnice přát si mohla víc? A Hakon líbal dcery velmožů, kde kterou dopad, vdané, svobodné, i malé měštky, celý život svůj jež snily o něm..něm... vášeň královská jak vybuchla a v chvíli pohnuté si vzala to, co příštím manželům patřilo právem..právem... Král však nad všecko – je známo ostatně jus primae noctis. Ať vdané, svobodné, ať junonské, či jemné, droboučké, ať brunetkybrunetky, či blondýny s nyvýma očima, je všecky v srdci srovnal Hakon král. A dobře bylo mu. Ty ženy dánské, ty mladé, prosté, i ty vznešenévznešené, co měly, daly, neskrblily nikdy, když tribut lásky požadoval král. Však povinnost je časem hořký brach a život králů vrátký. Koruna přec není hračka..hračka... Chce vždy hlavu mít, a ne-li hlavu, aspoň podložku, 22 na kterou by se mohla posadit. Král musí být, však král jen – nestačí, i dědic musí být, by vladařství a korunu kdos mohl převzíti, až přijde čas. Ať s hlavou, bez hlavy, vše jedno.......jedno... Je prvou povinností královou, by rodu svého zplodil potomka, své říši prince, občan loyální by klidně mohl k ženě uléhat, bez obav, svět že v nic se rozpadne, jak dynastie vymře po meči i po přeslici..přeslici... Tedy potomka! Těch bylo dost. Však leccos šeptaly zlé báby už. Než illegitimníillegitimní, a proto třeba ženu zákonnou pojati řádně. Zřecem žehnanou jak soulož je, pak nikdo nemůže ret křiviti, když plod svůj vydala. Ti smaví hoši illegitimní též hochy jsou a též jsou královi, však přece nejsou, jsou a..a... nemohou na stolec vladařský se posadit. Je třeba dbáti zvyků prastarých a dobrých mravů..mravů... Mravů především! Ten osud doleh jednou v jeseni. A hledal princeznu si Hakon král. Kus světa projel, četné vladaře 23 navštívil tehda, steré turnaje prodělal Hakon – pranic nenašel. Co jemu by se bylo líbilo, zas diplomaté chytří zamítli, co jim se líbilo, to zavrh’ on. Ta princka byla trochu překyslá, však měla království. Ta chudá jen a jako anděl. Jedna veselá, jen za truvery celá zblázněnázblázněná, a jiná jako kartusianův by složila slib přísný: nemluvit. Na jednom dvoře silní rytíři (v turnaji prince s koní shazují)shazují), na druhém špatné víno podají, jsou lakomí. A zdali jablko od stromu padne příliš daleko? Konečně přece. V kraji dalekém princeznu Enu Hakon uviděl. Dost hezká byla. To ho vábilo a smlouvy zase diplomacii. Tak došlo k sňatku. Za rok na to Ena mu porodila prince Haralda, krev z krve jeho..jeho... Časy plynuly a Harald rostl. Byl to krásný hoch, měl tmavý vlas a pohled hrdiny, na lovy jezdil, v dvorském ovzduší pak záhy poznal, co to láska je..je... A jak by nepoznal. Co rozkoší svět lidem skýtá, princ má všecky znát. 24 Jsouť proto kolem něho dvořané a svůdné komorné a dvořanky. Když dospěl věku, oženili ho – však v žilách bujná kolovala krev, jež v poblíží těch princek upjatých, z nichž vybíráno pro něj „těšení“, se vybouřiti přece nemohla. A Harald mimo vlastní ženušku též jiné pomiloval – otcova přec v žilách krev. Jus primae noctis je právem králů! Ženu Hrutovu kdys uzřel Harald, plavovlasou HjortisHjortis, a vášní vzplál k ní mocnou, bezuzdnou, podobnou žáru sterých plamenů dmýchaných vichrem, kmeny živených. Ji vidět stále, o ní snít a snít. Však co je snění? Nic, och pouhé nic, kde právem králů může žádat víc. Chce líbat ji a tisknout, všechny poznat ty bájné vnady, cudně ukryté jak Hrut je zná. Že vůle králů pak lex suprema jest, plavovlasá Hjortis (je z domu ctného, vychování má i vůli,vůli býti dobrou poddanou)poddanou), když stisk jí Harald bílé ramínko, a pohledy ji hltal lačnými, 25 na rty své vykouzlila úsměv, Hrut jejž zřídka uviděl..uviděl... A jedné noci Hrut pochmurný když v zámku službu měl, spal Harald v jeho loži..loži... Rozkošná to věru noc! Hvězd plná obloha, však krásnější jich zřítelnice Hjorty – sad slavíků je pln, však sladší je nad jejich píseň smích a šepot Hjorty – pod okny zámku moře zvlněné, však mocněj zdouvají se ňádra Hjorty – jas její ramen oči omámil a vůně vlasů opojila smysly... A plynul čas. Hrut často do zámku byl zván – „je strážce věrný“ Harald děl – však Hjortis doma nenudila se – Hrut zámek hlídal, Harald Hjortis zas. Až jednou..jednou... Co se v městě utají? Kdos viděl Haralda, jak do domu se plíží HrutovaHrutova, a poctivec, jenž sám snad denně hřešil pod svídou či pod lentiškem, Hruta vyhledal a s tváří tajemnou, rtem úšklebným, co viděl, řekl Hrutu rekovi..rekovi... Stál jako býk, když těžkou palicí jej praští do hlavy, pak hrozně vykřik a domů hnal se, roven bouři zlé. Kdo ví, co dělo se v tmě ložnice..ložnice... 26 Za týden na to v lese za městem Haralda prince našli. Hluboko tkvěl v prsou šíp..šíp... Z čí asi tětivy byl vypuštěn? Kdo říci mohl by? Ten onen šept’, že Hrut mstil svoji čestčest, však stráže v zámku dokazovaly – na svaté knize prsty rozchvělé – že Hrut té doby neopustil hrad. Leh těžký smutek tehda na Kodaň – Král Hakon plakal, vlasy s hlavy rval. A kdo by také ztráty neželel! Co platno, rek že Vendů pokořil to plémě hrdéhrdé, že je důtkami své nenávisti mrskal po leta, jak žádaly to rodu tradice – že cizácké jim dával regenty, vzal všecko, co jim bylo možno vzít, že jejich ducha zkrušil tvrdou rukou – že stal se pánem moří širokých a pokladnice zlatem naplnil – Když Harald, chlouba jeho prázdných dnů a naděj všecka, dědic koruny, pad v náruč smrti černé. Hluboký byl králův žal a hrozná zoufalost let kolik v prsou chorých hlodala. Za ránou rána dopadala tehda na šedou hlavu. Synek Valdemar, ten rusý, něžný, skorem ženština, 27 se nachladil kdes, sklál jej zápal plic a dcera Inge v mořské zátoce se koupala a vlny shltily ji. I Enu sklála smrť. Zda měl ji rád? Už věru neví. Ale zvykli si, zvyk železnou je – děl kdos – košilí. A zbyl tu Hakon sám. Kmet shrbený pod tíží zlaté, tvrdé koruny. Žil s ránou v srdci dlouhou řadou let. Je hořko takto žít. Kmet zvetšelý už roven plameni, jenž zhasíná za dlouhé noci v krbu. Zhasne už? Kol cizota je, komu uvěřit? jsou poddaní toto, a přec cizinci, ten toto řekl, druhý ono zas a obé sobě protichůdné je – kdo dobře radí, kdo z nich pustě lže, kdo miluje tě, kdo se přetváří jak liška rezatá, když o kožich jí běží, prostřed střelců zástupu? Tak mnohé oko lže ti příchylnost, však bystřej popatř, faleš uvidíš, je měšec pouze bohem jednomu a druhý touží, vyznamenání bys udělil mu vzácná za podlost, o tvůj se prospěch nikdo nestará, o vlastní dbá jen, leckdo již se ptá, 28 jak dlouho budeš žít. Žils mnohým dlouho..dlouho... Jen vidět chvíli všechněm do srdce a místo lásky vyčteš nenávist, když vyznamenal’s toho, onen již se cítí uražen a s člověkem, jenž potřebuje slova útěchy, necítí nikdo, kdo lže králi lásku. Chceš pravdu slyšet? V sluch ti syčí lež na škodu jarla jarl promlouvá, ten, onen hraje o robotný lid, lhou oči, rty i gesta, všecko lže i šlechtičny, jež chtějí za úsměv výsady mnohé, klerus baňatý lže stejně nudně jako dvorní kuchtík. Zda ví to Hakon, zda vše poznal už a všecko zvážil v lebce šedivé? I králům nebezpečno pravdu znát, když moc je všechna budována na lži. Kmet Hakon sedí, hlavu chýlí níž, nad trůnem baldachýn se zachvívázachvívá, jak čísi ruka by jej čeřila, je průvan to? Jen průvan. Pranic víc. A ticho. V krbu šepce ohýnek. Už zhasíná, jak lidský život hasne. A steré představy jdou před zrakem. Hle, Vendů vůdcové, jež mrskat dal, hle, jejich ženy, pod jhem shrbenéshrbené, a jejich děti, signum otroků 29 jim zříti v lících. Tiše, smutně jdou, skřek jeden neslyšet, ni vzlyk, ni pláč. A je to hodně truchlé divadlo. Zda bylo nutno takto pokořit to silné plémě, zdeptat zúplna, co rašilo ve krásné Vendů zemi? Už věru neví..neví... Láskou nemohl zas lásku získat? Musel karabáč být hlavním poutem mezi ním a jimi? Svých rádců poslech. Prospěch koruny prý velí učiniti to a to a učinil. A marnost nad marnost..marnost... Co plamen prská? Co to sálem jde? Nic, pranic..pranic... Pranic..Pranic... Zdola výkřiky se ještě ozývají lomozné a hudba občas v okna zabouří, lid pije, jásá, tančí při hudbě. Tak jubileum slaví dánská zem. Sen sklížil víčka krále. Podivnou jak ony z dávných dětských pohádek zem uzřel v snění, mořem oblitou. Jak byla pustá! Bodlák sám a trn, zlým čarodějem jak by zakletá. A podél břehu moře hourácí... Ty přísné skály měl by přece znát? (jsou rudé, jak by na nich lpěla krev.)krev). Ty sosny, břízy..břízy... Jak tu smutně ční, ku nebi smutnému. A paláců 30 zří trosky, chrámy polorozpadlé, vsi vypálené..vypálené... To je Vendská zem..zem... Tu zemi mrskat kázal řetězy... A náhle vyvstal přízrak ponurý; z těch trosek paláců a z podrostu, co kol nich vzbujel času účinkemúčinkem, tisíce trupů hrozných, krvavých už vstává zvolna, jeden po druhém, zem krvavá je, těla krvavá a oči..oči... oči..oči... jaksi divně žhnou. Co chtí ty zraky? Co z nich šlehá to, jak blesk by zaplál v tmavém oblaku – je žal to? Pomsta? Hrůza? Nenávist? A pěstě..pěstě... pěstě..pěstě... Proč jsou vztýčeny? Či hrozí? Komu? Králi dánskému? Co žen je zbitých, dětí, nemluvňat a všichni žalují teď nebesům, že štěstí vzato jim a slastný klid a všechny oči žhnou a ruce všech jsou vzpjatývzpjaty vzhůru jako ku hrozbě. A kde je komonstvo, kde rytíři, kde pluky vojska neochvějného, jež krále svého ostříhalo byby, a potutelní kněží kde och jsou, kde vasali a smělí rádcové? Sám stojí tu, sám stojí prostřed hrůzy a nepokojné moře hourácí v sinavých dálkách... 31 Děs pojal krále..krále... Horko..Horko... Zima zas..zas... Ty roje příšer blíž jdou, blíž a blíž... A probudil se..se... Z dola slyšet křik: „aťAť dlouho vládne slavný Hakon král“.král.“ Nic nikde..nikde... Oheň v krbu zkomírá. Pryč Vendové jsou strašní, krvaví, pryč ženy, děti, země pochmurná..pochmurná... Ve svém je zámku, ve své komnatě. Nic nikde. Ani stín tu nepřejde, ni v dřevě nezavrzne červotoč. A přec tu děsno. Děsno jako v hrobě. A chytl zvonec, prudce zazvonil. Křik, spěch, hřmot. Mžikem čilí lokaji se hrnou po schodech a vpadají do šeré síně;síně: „Ráčil’s volat nás? Co libo pane, Tvé je Milosti?“ Chtěl cosi říci. Nemoh. Rukou máv a po chvíli šept: Jak je smutno tu a zima..zima... zima..zima... Mžikem polena už háží do kamen a plamínek se rudý zmítá výš a výše pne. A Hakon hledí. Rudý plamínek ve šeru síně v tichu večera mu připomíná oči vendických... 32

BALLADA O DUCHU LORDA DUNKANA.
[33] Lord Dunkan jednou na lov jel, za jelenem se houštím hnal, že noc se blíží, neviděl. A nikde zámek, nikde hrad, noc černá padla na lesy – lord Dunkan kde as bude spát? Už víčka jsou jak z olova – pod lesem chýžka uhlíře, tam ložnice dnes pánova. Má uhlíř žínku jako sad, jenž květů pln. Což od prahu smí pána svého odehnát? Je uhlíř kdesi v dědině. A žínka svůdná. Dunkan lord už má ji chvíli na klíně. Tu cvakla klika v předsíni a nežli moh ji pustiti, už dvéře uhlíř zastíní. 35 A obuch vzduchem zasykl, na hlavu třeskl dunivě a mozek na zeď vystřikl. Lord Dunkan mrtev na zem pad. Pod kterým bukem košatým teď věčný spánek bude spát? * A přišla půlnoc. Nad hrobem Dunkana lorda sýček houk a hned se začla hýbat zem. A Dunkan z hrobu svého vstal, se zvolna pohnul k chatrči a na okénko zaťukal. SpíšSpíš, uhlíři? Hej, hola hej. Spíš mladá, krásná uhlířko? Mně polibek jen jeden dej. Že cizí květ jsem trhat chtěl, mně souzeno, bych pokoje ve černé zemi nenašel... Je všude ticho. Ani hles. A znova klepá na okno. A mlčí palouk, mlčí les... Buch Dunkan mocně do dveří: hej uhlíři, ty zhoubče můj, už probuď se a otevři! 36 A slyšet lesní šeptat pně... Jsou oba pryč..pryč... To kulich brouk. A kde jsou? V tvé jsou dědině. Lord Dunkan skokem pryč se hnal, co krok, to míle uběhla – a třetím krokem ve vsi stál. Psi hlasno vyjí, vítr řve a Dunkan točí po domech své strašné oči krvavé. Hej uhlíři, tvůj je tu pán, hej uhlířko, pán pocel chce – od prahu bude odehnán? Však marně chodí hodinu, noc druhou, třetí marně též – tu nenašel víc rodinu. A dodnes v noci postava prý chodí vsí tou pochmurná, na okna lidem klepává. Než kohout dá se do pění, jak větru lkání v komínech pod okny slyšet úpění. Že toužil užít cizích vnad, lord Dunkan nemá pokoje, pokojným lidem nedá spát. 37

ROZMLUVA.
[39] ŽOLDNÉŘ: Je viděls letět? Jeden za druhým se do hlubiny poroučeli v ráz ti jednuškové pyšní, protivní – a s jaké výše! Jeden za druhým, Slavata, Fabricius, Martinic a žádnému se asi nechtělo. To věřím. Já bych také neměl chuť na výlet takový. Však dobře jim – už nebudou víc drásat českou zem. KRÁLOVSKÝ VRÁTNÝ: Ba, nevím, nevím. Kdysi na lovu jsem byl a viděl, naši myslivci jak postřelili v lese jezevce. Z nich jeden chtěl ho chytit za nohu, ukázat druhým trofej baňatou – a jezevec – už ležel neživý – se zakousl mu přece do ruky. Ba, nevím, nevím. Leccos vídal jsem a zdá se mi, že tato škodná též se ještě jednou vzchopí na nohy. 41 ŽOLDNÉŘ: Ty starý mluvko! Všemu rozumíš a myslím ničemu. Co? Pravda-li? VRÁTNÝ: Nech starou hlavu. Jinak na vše zří a uvažuje jinak, nežli vy – co holobrádek ví dnes o světě! Jste horkokrevní jako Mates Thurn – tys z jeho družiny? ŽOLDNÉŘ: To chlouba má. Pan Mates z Thurnu pán je statečný a má dnes radost. Jednuškové už šli k čertu, věčný pokoj dají nám, přestanou dráždit, staří lišáci. Však dost se u nás napáchali zla. Příkoří různá. Kdo by o všem věděl – jen cosi slyšels’, páni více ví a znají infamie podstatu. My sloužíme a rvem se, když je s kým a teď snad bude. VRÁTNÝ: Také myslím si, jen aby z toho horko nebylo všem našim. Rozvaž, páni takoví jsou přece mocní, vidí daleko, ví, oč se opřít. Císař ozve se. ŽOLDNÉŘ: Eh, ať se ozve. Což pak nemáme též zbrojných houfů, mečů po boku? Byl mocný Chlumský, mocný Martinic. Hrozili našim. A přec letěli! Jak pěkně! Hrome! Pěkně letěli!! 42

DEVÁTÝ LISTOPAD.
[43] Ve staroměstské piterně má krčmář Janek hojné žně; těm, kdož se na groš nedívá, rád šenkéř Janek nalívá. A pijí všichni z hlubokahluboka, jak mřít by měli do roka a ještě těla před zhoubou se loučit chtěli s nádobou. Od včíra Praha v rozchvění – jak pekelného mámení od úst jde k ústům jeden hlas, že české slávy pobled jas. Má krčmář Janek hojné žně, i starý brach, jenž při loutně těm pitcům zpívá o pití, leckterý grošík pochytí – však hrdlo jak by chraptělo a do zpěvu se nechtělo. Co chvíli hlavou zatočí a slza tře se do očíočí, jak hořký smutek v leb by sed a tesknou zahrál naposled: 45 „Šel včera na soud český lev, pod Hvězdou dozněl jeho řev a nadál zbude pláč už jen, jde vítěz blíž, jde zachmuřen, na Prahu mračně pozírá – svá oka lovec prostírá. Co bylo včera a co dnes! My skvělý mohli slavit ples, však Fridrich slavil spíš než měl a dneska hrad už oněměl. Ti cizozemští soldati nás v kaši chtějí nechati; utekli včera bez zbraní po krátkém boje zaplání. Hnal z bitvy každýkaždý, jak jen moh, na Bílé Hoře zbraní stoh a pár set mrtvol, šakali jež ssebou lační nevzali. Tak prohráli nám českou zem pan Kurfirst, Hollach s Anhaltem. Jsou páni pěkně za větrem a Tilly, Bukvoj táhnou sem, ve vojanský pak mísí šum se jesuitské Tedeum. Jak bude u nás, každý ví, jsou havrani už hladoví a v moc svou Mydlář, starý kat, teď české hlavy bude brát. Že mnohý nechtěl měšcem hnout, 46 teď císař nad ním vezme soud a Tilly, Bukvoj, jesuit krev českou chtivě budou pít. Nového vzduchu cítit van. Všem věrným Čechům pomoz Pán..Pán...“ A hospoda v ráz umlká, plech o plech více nehrká. Všem hořkost sedí na retech a tlumený jde jizbou vzdech: „Už Kurfirst, Hollach s Anhaltem prohráli Čechům českou zem. Kde zástupy, jež do dálí křižácké panstvo zahnaly? Táborský u nás pohas duch. I tobě, pěvče, pomoz bůh.“ 47

KAPRŠTEJN PÍŠE SLAVATOVI.
[49] Rád, pane z Chlumu, list ten posílací na šedou blánu črtám. Finis už je té ohavné a hrozné rebelii; snad novina Tě asi stihla také už z jiných míst, však přece doufám pevně, že relaci mou přijmeš v laskavosti, neb dobrá vůle mně ji diktovala k Tvé milosti být dobrým Merkuriem. A příčinu máš, pane, radovat se a Hossanah si plesným hlasem zpívat, nebť potřen lítý nepřítel je dobře, na hlavu hadu šlápli – jak se svíjel! – ji rozdrtili. Mohu říci, pane, že také pomáhal jsem krotit čerta: Ty víš, že jedním ze soudců jsa zvolen od pána našeho, v dnech těžkých zkoušek jsem úřad přijal, abych mohl přilít do ohně oleje a bystrý věhlas můj právnický se osvědčoval velmi v té kruté při. My byli nepoddajní a znalí obmyslů těch českých štváčů i jejich zákona i jejich písem, 51 však věřit můžeš, že jsme jurisdikcí je nečekaně překvapili novou. Do jejich zákonů co bylo nám teď, ty staré řády dnes už málo platí, jen zdání práva bylo třeba nechat, nebť meč byl nyní ostrý hlavním právem; my rebelii nectnou pokořili a smíme plivnout na pergamen každý. Dost bylo výslechů a všelijakých řečí, nad nimiž Lichtenštejn by málem zoufal – ti blázni myslili si, řeč že ještě zde něco platí, protest že je slyšen a dokazovat chtěli, že jsou v právu. Eh, hloupost! V právu! My už ortel znali do punktu, než byl slavně vynesený, ba spíš, než rebelly jsme vyslýchali. A skončilo to – vždyť nemohlo jinak: kdo utek, ztratil čest a všechen statek, do achtu dán jest a erb rozbil Mydlář či jeho pohůnci; to bylo chytré; o čest by mnohý nedbal, konfiskace však leckterou tu šelmu bolet budou, neb mentem brali jsme, co kde kol bylo, a jiným vezmem, až čas jejich přijde. Jsou mezi rebelly však tací také, jimž čest je nad statek. Nuž čest i statek my brali, každý aby díl svůj dostal. Ti, kdo nám zůstali, jsou odsouzení ku ztrátě cti a do žalářů těžkých, 52 i majetkem svým hloupé vzpoury pyknou. Však nejpřednější strůjci rebellie svou hlavou smělou platit budou sázku. Tak ortel náš. A dnes se také splnil do slední písmeny; je, pane, konec, hlav dvacet sedm vyžádal si osud či řečeno líp, my. A zítra budou po celé zemi o tom s hrůzou mluvit ti zdrážděni a oni zastrašení. Tak Lichtenštejn chtěl, Maxmilián, kněží, co kolem Jeho Milosti se točí a tak se stalo. Pruty železnými jsme roztřískali nádobu tu křehkou: hlav dvacet sedm drsnou mluví řečí, však kacířům a rebelantům zřejmou. Chceš, jasný pane, vědětvědět, jak se dálo to stínání a věšení? Je málo co o tom psáti. Jedno divilo mne a mohu říci, hodně zaráželo: že kacíři si majestátně vedli na černém lešení. Tak pevně stáli, že nikdo nemoh obdivu se bránit. My soudili, že budou plakat, kvílet a třást se děsem, divadlo že skytnou těm zevlounům, co přišli ze všech ulic, by zřeli, co snad ještě neviděli, jak starý Mydlář zahrává si s pány – a oni s klidem takovým šli zmírat, jak k svatbě by se brali. I ten Kaplíř, 53 i Budovec i druzí. Nevím, pane, však zdálo se mi, porážka to pro nás, my jiné chtěli, oni jiné dali. A krev když stříkala, lid hrůzou trnul za zády rejtharů a kopiníků, a ten či onen (katolíci také, což divilo mne věru přespřílišně) tu přísnost soudu hlasno odsuzoval. Dnes o těch lidech celá Praha mluví. Co na tom, pane. Jedno jen mne mrzí, že Thurn nám ušel, liška všechněch lišek, ten pikléř starý, škůdce milosti Tvé. Je kdesi v Němcích, utek s falckým dvorem hned v prvém zmatku. Nevrátí se více. A bude pokoj. To je novina má, Tvé milosti jsem ponížený servus, Daniel Kapr, rytíř z Kaprštejna. 54

ROMANCE Z ANNO DOMINI 1621.
[55] Doňo„Doňo Claro, sestro drahá, cos tak trudná, zamyšlená, mrtvý jak by u vás v domě“ – doňa Bella praví Kláře. „„Doňo Bello, sestro milá, je mi smutno po rodičích, v daleké jsou Iberii a my tady v cizí zemi.““ „Rodičům by líp se vedlo, zlata dost jim poslat můžem.“ „„Stýská se mi po Hispánsku – otčinu si také koupíš?““ „My tam byly dueňami, v otrocké jsme žily službě u rozmarných, pyšných doňí a zde paními jsme přece!“ „„Blahobyt za jeden úsměv slunka šťastné Iberie hned bych daladala, doňo Bello, bez rozpaků, bez váhání““.váhání.““ 57 „Česká země také pěkná, i zde časem slunko svítí.“ „„Andaluzské jinak hřeje. Českého je trochu málo.““ „Zvykneš, sestro, lehce zvykneš, marný smutek pustíš k vodě. A tvůj manžel, seňor Flujo – už ho více nemiluješ?“ „„Česká země studená je, smutná jako Kalvarie, nad níž vzpjali troje kříže, Krista prostřed zlých dvou lotrů – žoldnéřů je kolem zástup – jak se Kristu posmívají! jak ho mučí drsným slovem! jeden z nich má tvářnost Fluja..Fluja...““ „Něco se ti sestro zdálo!“ „„Nevím, sen však nejde z hlavy.““ „V nevolnictví líp ti bylo?“ „„Nevím. Zdá se mi, že lépe.““ „Zlato proudem teče tady, statků dost je na rozdání – klenotů ti nepřinesl vzorný manžel, seňor Flujo?“ „„Přinesl, však neblaží mne, na všech krev jak čís by lpěla, nelesknou se jako u nás vesele a vybízivě.““ 58 „Ach, jsi chorá, sestro Claro, medika si rozkaž přivést.“ „„Nejsem chorá, doňo Bello..Bello... to ta země ze mne mluví. Smutná je a rozdrásaná mučedník jak v prackách dravců. I to zdejší víno hořké, jak by slzou zaléváno. Teskno je mi, doňo Bello, v kamenné a chladné Praze. Zdá se mi, že přízrak jakýs prochází se ulicemi... a že časem do mých komnat vejde kdosi rozdrásaný, hledí, mlčí, hlavou kývá, kývá, hledí dlouhé chvíle. Pána domu popravili, staroměstský vidím rynek. Právem vzali jeho hlavu, právem vzali jeho domy? Do svého zda nevrací se? Seňor Flujo směje se mi, ale z hlavy přece nejde otázka ta přepodivná. Vše mne děsí, sestro Bello. A když manžel ke mně lehne, mrtvola jak by to chladná lehla ke mně, zkrvácená. 59 Za Prahou je kopec jakýs – seňor FIujo bil tam Čechy. Staroměstský vidím rynek – seňor FIujo stál tam strážístráží, když ty smutné české pány vyváděli na popravu. Ruku svou když ke mně vztáhne, rudou vidím na ní skvrnu...““ „Doňo Claro, blouzníš, blouzníš, medika kaž rychle volat, remedia vzácná dá ti, pustí žílou, bude pokoj.“ „„Remedium jedno znám též, žílou snad si pustím sama.““ Doňu Claru našli večer s ostrou dýkou v srdci chorém... 60

ČESKÝ ŽEBRÁK
[61] Vám štěstí vinšuji, zdar všeho konání a přízeň Minervy, jež kněžna moudrosti. Ta škartka snad vás najde, páni milostní, v humoru dobrém, všeho jenž je fundament. Mně ondy pravili, že zajat býti mám jsa z puntování podezřelý regentu a to je omyl. Ba to víc než pouhý omyl je, to záškodníků jedovaté syčení; jsou tací lidé, kteří chtějí zkázu moumou, a proto píši skromnou apologii a přál bych sobě řeckým Demosthenem být, bych vašemu vše objasnit moh věhlasu. Já s rebelií neměl společného nic, mám víno rád, ne politiku proklatou, kdo jinak mluví, lže a zmetek hanebný nechť vlastních zpomene si černých obmyslů a proti Majestátu osnovaných zrad. Sic také, pravda, psal jsem listy oslavné, když Fridrich Falcký vešel ondy v naši zem, však z přinucení, jinak možno nebylo, kdo s vlky žije, musí s vlky občas výt a já jsem vyl. Však přišla doba lítosti, 63 v mé duši pohnulo se cosi najednou jak v březnu na Vltavě ledy bělostné a proud se vzepjal. Věřte, páni laskaví, že cítím císařsky, jak možno cítiti, jsem loyální a v duchu žehnám onen meč, jenž skrušil šije lutherských i kalvinů i těch, co schlubně sebe zovou bratřími – však divná cháska byla to a nedobrá, ti zkázu obmýšleli vnésti v naši zem a s cizinci se puntovali různými na úkor Majestátu, Pána našeho. Jsem starý poet v staré hlavě rozum dlí a staré srdce už jen ždá si pokoje. Ne, s rebelií neměl společného nic váš ponížený Ptoches, Šimon Lomnický... 64

PAPPENHEIMSKÝ.
[65] „Na chlapa pozor! Ať se nevykroutí! Je liška to a z želez vyjít umí. Ty bys to vypil! To ti, synku, ručím, nebť profosem už jsem já deset roků a všecko znám, co soldát vědět musí. Stůj bedlivě a střel, jak rukou pohne. Pan hejtman zuří, exekuce že se už neodbyla, padre že to nechtěl, prý štědrý den je velký lidstva svátek a v takový den bít že nedůstojno je křesťana. Ten pes byl kdysi křtěnýkřtěný, a tož své rány dostane až zítra či pozítří, až padre k tomu svolí, však dostane je, neboť justicie tak vyřkla plukovní a věru právem! Tož stůj a hleď jak výr, když lesem táhne, nebť ujde-li, pan hejtman vztekem shoří a tvoje duše vyjde pod metlami.“ A dvéře třaskly. Zámek cvakl kdesi. Sem tam kdos chodí. Arkebusa drnčí, když zmdlená pěst ji na dlažbice pustí. 67 A v temné cele sedí starý soldát, vysoký, vyschlý, kosť a kůže pouhá, líc sterem seků rozbrázděná, drsná, vous do špice je střižen, nakrouceny jsou šedé kníry, vojenský mrav chce to, však truchlý pohled o žalosti svědčí – och, poručiti sobě oko nedá, je duše zrcadlem, a je-li duše chorá, je pohled plachý; k smrti-li jí smutno, což oko rozjiskří se, jak když víno v tvou číši tryská, děvou naléváno? Jak jinak včera! Do dědiny vpadli, že česká, císařská, co na tom přece – co našli, vzali; krčmáři sud vína, pět beček piva, sedlákům pár kravek a trochu stříbra. Zahráli si o ně a pili, pili. Hubert Foit se opil a začal řádit. Spral se s kamarády, pár kordem rozdal, pak šel do tábora opilý vínem, bojem, pustou vřavou a mezi stany potkal jakés děvče, ej, také oči, taká líčka pěkná neviděl dlouho. Bože, mít je, líbat! Vojenské děvče ke všem stejně štědré, tož štědroty té okusit chtěl také, však se zlou, věru, potázal se tenkrát. To děvče milenkou je pana Pompattiho, kdes daleko, na Rejně, u Frankrajchu Pompatti hejtman pro sebe je sebral 68 a přísně střeží, sotva před stan vyjde, už za ní spěchá. Také nyní v patách jí hejtman běží, vidí, co se děje, a tasí kord. Hej brachu, rejthar starý že ustoupit má? Ano, měl by, měl by, však víno rádce zlý. Meč na meč trefil. Jak třeští ocel, jak jim oči svítí..svítí... Že tasil meč na svého důstojníka a zbraní svou ho ohrožoval, zajat je Hubert Foit. Dnes ráno pak ho vedli před justicii pluku. Vojanský soud se dlouho radil a pak vyřkl verdikt: „Že s kordem v ruce Hubert Foit se stavěl na odpor svému panu hejtmanovi, byť nebylo to třeba v době služby, ulicí, svlečen, třikrát běžet musí na výstrahu všem nepokojným duchům a ještě dnes.“ Už hole chystali si ve vodě smočené, by dobře lehly na tvrdé tělo. Tambor bral už buben, však padre Joakimo přišel k tomu a nedovolil. Trest byl odložený. Na dlouho sotva. Padre Joakimo – zda knězem je, to věru těžko říci, 69 kdes sebrali ho v černém, kněžském rouše – je divný patron, avšak přec je křesťan, nebť nechtěl svolit, ulicí by běhal na štědrý den kýs dobrý, starý soldat, však souzeno-li bylo jednou: běhat, pak tomu neujde. Už taký osud a s ním spor těžký. Těžko však se poddat..poddat... Ej, ďábli, hromi! Soldát Pappenheimský že ulicí má běhat jako šelma a rány sbírat, krvavý hřbet týčit na posměch nováčkům a durám pluku? Ne. Nikdy. Nikdy! Bozi! Ďábli! Hromi! Ve stu byl bitvách. Dvacet vesnic spálil. Co pobil kacířů! Bůh na to hleděl a jistě radost měl, když Čechy pral i Uhry i Sasy, Dány, Francouze i Švédy. A teď má běhat ulicí jak šelma, on, starý voják, od Lützenu voják, on, chlouba starých reků Pappenheimských? Ne..Ne... nelze..nelze... nelze..nelze... Vojenská česť nedá. Co ale dělat? Umřít? Ano, umřít, bez kněze třeba, ďábel půst má dneska, jak padre řek, dnes duše chytat nesmí a kdyby směl, však voják Pappenheimský i s čertem by si uměl poraditi! Že vraždil, pálil? Bůh mu k dobru přičte, pro slávu boží, svého generála, na císařovu slávu pálil, vraždil. 70 Že panny sváděl, smilnil, v kostky hrával o groše zloupené a příští kořisť, že píval, rval se, krčmy vytloukával? To život vojenský. Co také na tom! Eh, život hezký byl. A škoda je ho, však Pappenheimská česť je nadevšecko! Co? Běhat ulicí? Být k smíchu všechněm? Adijé, žití..žití... Půlnoční když zvony se rozhoupaly v chrámech k alleluja, ten starý soldát, drsný Pappenheimák ve smutné cele visel oběšený... 71 „RŮZNÉ VERŠE“ PŘIPISUJE DRAHÉMU PŘÍTELI, SPISOVATELI A LÉKAŘI V KONICI, PANU DOKTORU FERDINANDU KARAFIÁTOVI J. F. K.
73 OBSAH:
Idylla na moři5. Romance hodová9. Sen krále Hakona15. Ballada o duchu lorda Dunkana35. Rozmluva41. Devátý listopad45. Kaprštejn píše Slavatovi51. Romance z anno domini 162157. Český žebrák63 Pappenheimský67. Dedikace73.
(Z pera red. J. F. Karasa vyšly sešity veršů „SLEZSKÉ MELODIE“, stran 25 hustého tisku, cena 20 hal. Vydal K. Ločák v Praze. – „ZPĚV, SMÍCH A PLÁČ“, stran 37, cena 40 haléřů. Vydal „Pařík“ v Třebenicích, Čechy. – Jednoaktovky „DRUHÝ PROSINEC“ a „NEPŘÍTEL ČLOVĚK“ po 32 stranách, vydal autor ve Vla. Meziříčí. Cena každé 30 h. – „Moravskoslezská revue“ vydala knižně J. F. Karasův historický román „HOŘKÉ ČASY“. Stran 288, cena 2 kor. – Nákladem F. Tůmy v Mor. Ostravě vyšla satirická črta „DIVOKÝ MUŽ“, str. 111 velk. formátu. – Nákladem „Lidové Čítárny“ v Turnově romány J. F. Karasovy „POHÁDKA DUŠE“ a „PÍSEŇ JABOTOVA“. – Nákl. „Nového Lidu“ v Brně „KAPITOLY O MENŠINÁCH“. Stran 60 hustého tisku, cena 50 hal.) – V tisku: KOSOVÉ, čtyřaktová veselohra, ZÁTOKA MRTVÝCH, román.
E: až; 2007 [75]