ROMANCE HODOVÁ.
[7]
Děl Turpin Karlu Magnovi:
už, brachu, stárnem, stárnem,stárnem.
– Ba, pravda, brachu, není to,
jak v mladém věku žárném –
prál Karel král a přihnul si
ze zlaté číše svojí
a po chvíli dí: Na ten čas
se člověk myslit bojí –
och jací reci byli jsme
a dnes už kosť a kůže,
už sličných žen si nevšimnem
a nemilujem růže –
jen jedno zbylo ze všeho
a duše ještě výská:
když zasedneme ke stolu
a víno v číši tryská.
– Ej, císaři, tys divný brach!
Nač nemyslil by ještě!
Na ženské! Vida! Čertovy
ať neokusíš kleště –
9
jsou ostré, žhavé, pane můjmůj,
a pálí bez ustání,
kdo tady myslil na hříchy,
nenajde smilování –
jsi, Karle, králi, starý dost,
už dej se na pokání,
sic jinak nikdo před trestem
tě strašným neuchrání!
Tu Karel pěstí na stůl buch:
– ej, je to živobytí!
mně řekni arcibiskupe,
co v hlavě se ti nítí –
či jsem já hříšník nějaký,
že mluvíš jako z cesty?
kdo kostelů víc nastavěl
pro vaše věrozvěsty –
kdo klášterů víc založil
pro mládence a panny,
kdo mnohý brokát knězi dal
uměle vyšívaný –
kdo dobyl končin všelikých –
buď, pane bože, při mně –
já půli vzal si ze všeho
a půli tam ten v Římě –
já mečem, ohněm, vodou vy,
jsme pohanů tlum křtili
a že jsem vám byl na ruku,
že by mne zatratili?
10
já francké země držím půl
a z půli církev tyje,
víš, milý pane biskupe,
že ruka ruku myje?
jen kdybych mohl hřešiti –
si čerta z čerta dělám –
však oči chtějí a mork ne,
a toho nejvíc želám –
co platno myslit na krásky,
když ruce, nohy zebou –
však soudím, drahý Turpine,
být mladší, držíš ssebou?
A Turpin jenom pod stůl pliv
a mlčel, mlčel chvíli.
A potom vína přinesli
a opět svorně pili...
11